Naděžda Plíšková milovala absurditu života. Nejvýraznější česká grafička druhé poloviny 20. století ji promítala do většiny svých děl. Jindřich Chalupecký označil její styl jako lyrický sarkasmus. Kromě grafiky umělkyně tíhla i k sochařství a poezii. Až do 29. ledna příštího roku jsou její práce vystavené v Topičově salonu. Některé z nich vůbec poprvé.
Už v 60. letech zkoumala Plíšková roli ženy jako matky, manželky nebo milenky. Explicitní americký feminismus ale vyměnila za živý humor a ostrou ironii. Kurátorka aktuální výstavy Marianna Placáková chápe její tvorbu jako velký autoportrét, v němž popisovala svoje vlastní pocity a vlastní roli.
Nikdy to nezabalit
Absolventka Akademie výtvarných umění v Praze ironizovala banalitu každodenních gulášů, ženských střihů a vaření podle receptů. Nešlo o neosobní kritiku, ale o soucit nad údělem obyčejného člověka, který je skrytý v nejběžnějších předmětech.
Plíškovou však v 80. letech potkala tragédie. Spadla ze žebříku a ochrnula na celé tělo. Kreslit se učila znovu od začátku. Byla tak slabá, že se jí za den podařilo namalovat jenom jednu mouchu. Úraz předchozí fascinaci tělem jenom prohloubil, takže nohy a prsty pak odlévala z bronzu.
Přímočarost a drsnost, která se vyhýbá vulgaritě, se projevovala hlavně v poezii. Psala ji až do své smrti v roce 1999. Bylo jí 64 let.
