Byty k pronájmu pro ty, kdo se chtějí častěji stěhovat nebo si koupi nemohou dovolit, byly pilířem měst od devatenáctého století. Zatímco v západní Evropě dodnes taková možnost přetrvává jako obvyklá praxe, u nás je pozapomenutá. Architektonický i společenský fenomén nájemních domů mapuje výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.
Jako příklad uvádí galerie i Kleiburg, nizozemský bytový kolos ze šedesátých let, který architekti nedávno revitalizovali do podoby dostupného bydlení. Proměna získala před pár dny architektonickou evropskou Cenu Miese van der Rohe. „Je to doklad i toho, jak v Nizozemsku vnímají odkaz šedesátých a sedmdesátých let,“ podotýká kurátor Dan Merta.
Výstava připomíná, že v Česku má nájemní bydlení dlouhou tradici. „Když v Praze přijedeme na Smíchov, Vinohrady nebo na Žižkov, vidíme, jak se vyvíjelo, myslím, že tenkrát tvořilo devadesát procent trhu,“ upozorňuje Merta. Příkladem tradice podle něho je i výstavba Zlína, kde firma Baťa umožňovala svým zaměstnancům pronajmout si domky.
Výzvou pro architekty je také připravit v okolí bydlení kultivovaný veřejný prostor. V Česku jeho vnímání zhoršila výstavba panelových sídlišť. „Reakcí po sametové revoluci bylo odmítnutí tohoto experimentu,“ říká kurátor. „Každý považoval, nebo možná stále považuje, za zajímavější vlastnit byt či dům.“ Domnívá se, že v tomto směru se máme od západní Evropy čemu přiučit. „V České republice vzniklo za posledních 27 let možná třicet čtyřicet zajímavých bytových domů. Teprve nyní debatujeme o tom, že jsme na nájemní bydlení zapomněli.“
Výstava ho připomíná do 16. června. Před dveřmi galerie návštěvníky uvítá dílo sochaře Benedikta Tolara - garsonka vytvořená z plastového kontejneru.
Uložit
