Setkali se uprostřed noci, někde v Texasu. Psal se rok 1858, občanská válka sice už byla na spadnutí, ale byznys s otroky jel pořád na plné pecky. Všechno začalo, sotva se šest černých maníků v okovech prokodrcalo úvodními titulky a vstupním songem. A také dalším dnem své neradostné existence do chladné noci, v níž se na kozlíku své pojízdné ordinace zjevil bývalý zubař s německými kořeny, elegantní dr. King Schultz, jako s jistou (značnou) nadsázkou řečeno bizarní mutace Alana Pinkertona, Buffalo Billa a trochu legračního, ale v zásadě nebezpečného Sama Hawkinse z Vinnetoua.
Teď se obstojně živí lovením a odstřelem hajzlů, na které byla vypsána odměna - a tady není náhodou. Přijel si totiž vyzvednout otroka Djanga, za kterého je ochoten zaplatit přiměřenou sumu, aby mu pomohl označit další terče. Bílí vidláci, kteří nechtěli prodat, tehdy udělali největší, protože poslední chybu ve svém prašivém životě. Vytáhli na něj brokovnici, dali jasně najevo, že to není jen prázdné, dramatické gesto, a zručný Schultz (který to dnes evidentně umí s koltem líp než s vrtačkou) se tak hned v první sekvenci postaral o první mrtvolu (a na druhou poctivě zadělal a přenechal ji černé pomstě).
No a pak popadl vydřeného Djanga, který takovéhleho zubaře v životě neviděl, pakliže vůbec kdy nějakého dentistu do té doby zahlédl, a odcválal s ním do nadupané tarantinovky, kde budou (podmalovány soundtrackem hitovek ze starých spaghetti westernů) štěkat kolty, burácet winchestrovky, explodovat mozky a stříkat proudy umělé krve tak, jak to má Mistr rád – a my s ním.
Po chladnokrevných čističích Julesovi a Vincentovi z Pulp Fiction tu Quentin Tarantino vytvořil další, neméně barvitý, všehoschopný, ale tentokrát i taky trochu nesourodý, a přesto úžasně fungující, brilantně odehraný a výkonný tandem dr. Schultz – otrok Django, který by jen tak někdo jiný nevymyslel a už vůbec se neodvážil dát dohromady. Ale kultovní filmový fanatik z videopůjčovny Quentin Tarantino dokáže fantasticky spojit cokoli/kohokoli s čímkoli/kýmkoli. A také rád točí něco jako pocty žánrům, které má rád. Tak se v jeho filmografii objevuje pocta filmové gangsterce (Gauneři, Pulp Fiction: Historky z podsvětí), blaxploitation kreacím (Jackie Brownová), grindhouseovým béčkům (Auto zabiják), noirovému komiksu (spolurežie Sin City – Města hříchu) či kung-fu a samurajským filmům (Kill Bill).
A je docela možné, že Kill Bill, který mnohým připomínal i schéma klasické westernové narace, byl vlastně jistou předzvěstí toho, co přijde. Jakoby si v něm chtěl Quentin vyzkoušet některé postupy, než se pustí vážně a naostro do svého (možná) nejoblíbenějšího žánru spaghetti westernu a přivede na filmové plátno nasupeného drsňáka Djanga, který se má komu a za co mstít.
Odkazů na tenhle žánr, jenž v šedesátkách plnil kinosály, je tady více než dost, od zmiňovaného soundtracku, v němž samozřejmě nechybí klasik Ennio Morricone, až po cameo Franca Nera (jehož jméno je zdůrazněno i v úvodních titulcích). Tehdy, v šedesátých létech, si přímočarý spaghetti western (který charakterizoval jednoduchý, přímočarý příběh a slušné porce mrtvých) vyzkoušeli i režiséři, v jejichž filmografii byste tenhle žánr nehledali. Třeba specialista na erotiku až lehké soft porno Tinto Brass (Yankee) nebo tvůrce společensky závažných, kritických opusů Damiano Damiani (A Bullet for the General), jenž je spojován především z filmy typu Vyšetřování skončilo, zapomeňte nebo rozměrným televizním projektem Chobotnice.
Tím, kdo v tomto žánru tvrdil (spolu s Ennio Morriconem) muziku byl ovšem jednoznačně tandem Sergio Leone (Tenkrát na Západě) za kamerou a Clint Eastwood (Pro hrst dolarů, Pro hrst dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý) před objektivem, který z něj skrze tenhle žánr učinil hvězdu, jež začala stoupat strmě vzhůru. Pro Tarantinův projekt má však rozhodující význam nikoli některá z kultovních leonovek, ale drsný nářez Sergia Corbucciho Django z roku 1966, s tehdy velice populárním Francem Nerem v titulní roli. Corbucci se tu evidentně snaží přiblížit Sergio Leonovi a Nero napodobit Clinta Eastwooda, což sice ani v jednom případě úplně nevychází, ale vcelku úspěšně to kompenzuje účinný gatling v rakvi, jehož tři sta ran za minutu efektivně zvyšuje průtok krve žánrovým řečištěm i konečný počet mrtvých záporáků. A tohle se Quentinovi muselo proklatě líbit, inspirovat ho k následování, a my tím pádem v zásadě víme, odkud vzal název své poslední pecky a proč v ní dostal symbolické cameo právě Franco Nero.
Jakkoli Nespoutaný Django nemá Tarantinovo oblíbené členění do nadepsaných kapitol (viz Kill Bill), nebylo by těžké je vzhledem k jeho „epizodické“ struktuře nadepsat. V té první, která by se mohla jmenovat třeba „„ubař zabiják aneb V týhle zemi negři na koních nejezdí“ přejde Django, a to ne zcela konvenčním způsobem, do vlastnictví dr. Schultze, který mu v praxi předvede, jak lze zabíjet lidi a ještě z toho mít vejvar. Druhá, s pracovním názvem „Kdo bičuje černý holky, dostane přes držku“ je založena na jednoduchém (a proto také dobře fungujícím) principu: Ty mi je ukážeš, já je zabiju a za každého máš u mě pětadvacet babek. Django v ní přestane být otrokem a stane se společníkem lovce lidí, protože má pro tenhle džob evidentně vlohy a navíc i slušnou motivaci.
Třetí, závěrečné kapitole by pak slušel název „Navalte Broomhildu a natáhněte brka“ a setkáváme se v ní s klíčovými záporáky opusu, čímž nechci naznačit, že Dr. Schultz a Django jsou snad nějací modeloví kladní hrdinové (jejichž výskyt v Tarantinových opusech je ostatně raritní až nulový). Nechutně bohatý plantážník Calvin Candie je otrokářský úchyl s dětskou tváří, který nechává své otroky zápasit na život a na smrt, a když vyměknou, předhazuje je k roztrhání psům. A jeho vychytralý poskok Stephen je největší slizoun, kterého kdy porodila černá máma, a protože právě strčil Broomhildu do horký díry, je tu pravděpodobnost, hraničící s jistotou, že to pěkně schytá. Vyfouknout Djangovu milou těmhle vidlákům nebude žádná legrace a bude za to třeba taky hodně zaplatit. Střílečky gradují, exploze hřmí a počet neřádů na Calvinově plantáži se povážlivě snižuje. Jenomže když dochází casting zaskočí Mistr Tarantino v epizodní roli, jak ostatně bývá jeho (téměř pravidelným) zvykem. A černý anděl Django, ten jediný negr z deseti tisíc, který tohle může dokázat, se vrací, aby vyrovnal poslední otevřený účet.
Tohle všechno je rozloženo do sto šedesáti pěti nadupaných minut, ve kterých Tarantino utrácí smysluplně svůj (nezvykle vysoký) stomilionový rozpočet, s cílem evidentně především bavit sebe i své diváky, z nichž většina ví dopředu, na co jde – a také to dostane.
Při vší úctě k Broomhildě (Kerry Washingtonová) je Django primárně drsná, chlapská záležitost, s přesně obsazenými a s chutí odehranými party, kde v tandemu Waltz – Foxx na body zřetelně vyhrává Tarantinův životní objev Christoph Waltz. Je to vymazlená figura, permanentně trousící morbidní repliky, na které si dal Quentin proklatě záležet (což se již projevilo v oscarových nominacích), přinášející do surového příběhu jistou eleganci, nadhled a úsměv tam, kde byste ho nečekali. Poněkud v jeho stínu cválá permanentně zachmuřený Django (Jamie Foxx), který pro nějaké tlemení nemá opravdu důvod, a když ho uvidíte na koni, bude vám jasné, že na něm nesedí poprvé (což o tom jeho platí dvojnásob, protože byl údajně z jeho vlastních stájí). Leonardo diCaprio si konečně zahrál v tarantinovce první bytostně záporáckou roli a hodně si ji užívá, jakoby tušil, že to bude zřejmě na dlouhou dobu naposled, a Quentinův dvorní herec Samuel L. Jackson (jenž s ním od Pulp Fiction na place dovádí již po páté) to nejdřív koupí do kolena, aby si svůj kulhavý odchod ze scény pořádně a zaslouženě vyžral.
Nevím o nikom, kdo by, tak jako Tarantino, dokázal tak bez zábran namixovat koktejl ze spaghetti westernu, blaxploitation, melodramatu a filmů o otrokářství, a nenechal se všemi žánry nakonec převálcovat. O nikom, kdo se dokáže prořítit téměř třemi nadupanými hodinami a neztratit při tom hlavu ani dech, zatímco vy máte pocit, že už se nedokážete pořádně ani nadechnout. Jeho zábava je nespoutaná, zuřivá a spontánní, jeho záběry na krví potřísněné bílé bavlníkové pole k sežrání kýčovité, pomatená banda Ku-klux-klanu s blbě ušitými kápěmi nestoudně směšná a vše prostupující násilí dostatečně úchylné.
Pro toho, kdo má takovéhoto nenaředěného cloumáka rád, může být Django jedním z horkých hitů roku. S pocitem, že se na Quentina Tarantina neprávem nedostalo při nominacích do kategorie nejlepší režisér, budeme sledovat, jak to na konci února dopadne na oscarovém pódiu s pěti nominacemi, které si Django vystřílel (nejlepší film, herec ve vedlejší roli – Christoph Waltz, původní scénář – Quentin Tarantino, kamera – Robert Richardson a střih zvuku). Ale ať už to na jubilejním 85. oscarovém ročníku dopadne jakkoli, jedno je jisté: Chvála krvavého spaghetti westernu tu byla dokonale dokonána, stíny minulosti znovu ožily, svobodu nikdo dlouho nikomu mrvit nebude a otrokářství musí být svrženo. A komu se to v Quentinově odvázaném a všeho schopném pojetí nelíbí, může si za pár dní zajít uklidnit na Spielbergova Lincolna.
DJANGO UNCHAINED / NESPOUTANÝ DJANGO. USA 2012, 165 min., české titulky, od 15 let, 2D. Scénář a režie: Quentin Tarantino. Kamera: Robert Richardson. Hrají: Jamie Foxx (Django), Christoph Waltz (dr. King Schultz), Leonardo DiCaprio (Calvin Candie), Samuel L. Jackson (Stephen), Kerry Washingtonová (Broomhilda), Walton Coggins (Billy Crash). V kinech od 17. ledna 2013.
