Marta naposledy, hlásí název turné, jímž se Marta Kubišová loučí se svou pěveckou kariérou. Opravdu naposledy zazpívá 1. listopadu, v den svých 75. narozenin, v rodných Českých Budějovicích. Není přílišná nadsázka říct, že už za svého života se tato zpěvačka stala legendou, i proto že se v jejím příběhu odráží doba, v níž žila a tvořila.
Nepiš dál. Marta Kubišová se loučí, nestačí jen Modlitba
Marta Kubišová se loučí (zdroj: ČT24)
Od samého počátku své profesionální dráhy zpěvačky se lišila od svých kolegyň a nebylo to jen její bezprostředností jak na pódiu, tak mimo něj. Lišila se i tím, jak zpívala. Její sametově temný, hluboký hlas v sobě měl skryté napětí, vášně, ale i citlivost a něhu – pro skladatele přímo dar z nebes.
A ti toho také náležitě využívali, nejvíce snad Bohuslav Ondráček, ten pro ni (a Helenu Vondráčkovou) mimo jiné napsal písničku Oh, baby, baby, s níž v roce 1966 vystoupily na Bratislavské lyře, píseň, jež má sice v podstatě dosti jednoduchou melodii, přesto vybočuje z běžné popové produkce.
Zpěvačka s „nehezkým“ hlasem
Jistě, Marta Kubišová zpívala a nazpívala také řadu písní, které mohou klidně zůstat někde v archivech, ovšem většina jejích nahrávek si naopak připomínání zaslouží. Při interpretaci totiž zcela využívala svého – podle běžných kritérií – „nehezkého“ hlasu, zároveň do každé písně dokázala dát přesně takové emoce, jež si skladba žádala. A posluchači přitom neměli pocit, že na ně něco hraje, že se jedná o nějakou machu, že je to zkrátka profík, v tom špatném slova smyslu.
Vedle Ondráčka pro ni psal například Karel Svoboda, tehdy ještě nezkažený úspěchem. Přitom písně a jejich aranže vždy nějakým způsobem vybočovaly z populární hudby, jak si ji představovali zavedení mistři a šíbři – jistě to bylo i mládím autorů, kteří rádi překračovali meze žánru a nechávali se inspirovat i světem rocku či šansonu, někdy i lehce jazzu.
A když si k tomu připočteme plnokrevný zvuk kapel, které Martu Kubišovou doprovázely, je její úspěch – jak u přísných kritiků, tak u fanoušků – náhle pochopitelnější. Stačí si pustit třeba písničku Nepiš dál z roku 1966, která se pohybuje na pomezí popu a rocku. Anebo Depeši, také z roku 1966, a všimnout si, jak chytře vystavěná melodie Karla Svobody nenásilně graduje k refrénu.
Stejně jako singl Tajga blues '69 s plnokrevnou rockovou kytarou Oty Petřiny a chytrou aranží dobře napsané písničky (ano, opět Bohuslav Ondráček, mistr české pop music, nevím, jestli dnes dostatečně doceněný). Autoři ji – nevyřčeně – věnovali těm osmi sovětským občanům, kteří protestovali na Rudém náměstí proti srpnové okupaci.
Modlitba pro Martu
Anebo, ano, slavnou Modlitbu pro Martu, píseň tak spjatou s rokem 1968 a 1989, že se těch asociací nikdy nezbaví – a přesto, poslechneme-li si ji bez těchto „nehudebních“ vrstev, slyšíme apelativní lament, který nicméně, i přes temné podtóny, nezní rezignovaně. Protože, vláda věcí se k nám přece zase navrátí…
Temné podtóny, ale ne rezignace, jsou znát i v Martině životě. Fotografie, na níž Kubišová líbá na schodech ústředního výboru KSČ tehdejšího tajemníka Alexandra Dubčeka je dostatečně známá, stejně jako buranská a krutá reakce režimu, kdy estébáci rozšiřovali fotografie, na nichž pornoherečkám namontovali Martinu hlavu (krásně o tom píše Škvorecký v Miráklu).
Následoval zákaz vystupování, pronásledování, ale také Martino zapojení do Charty 77. Tehdy se na podnět Václava Havla sešli s Martou Kubišovou Plastici a zkoušeli, jak by jim to šlo dohromady. Prý moc ne, soukromě si ale myslím, že to je velká škoda, protože když si představím jejich temný zvuk, parádní Hlavsovy melodie a do toho Kubišové hlas… Nazpívala ale za kytarového doprovodu Jaroslava Hutky u něj v kuchyni lidovky pro desku, která na konci semdesátých let vyšla ve Švédsku.
Koncert, jaký nikdo nezažil
Pak ovšem přišel listopad 1989 a Marta opět zpívala, každý, kdo tehdy na Václaváku byl, mi dá za pravdu, že takový koncert nezažil. Přestože na téměř dvacet let zmizely její písně z éteru i pultů gramoprodejen, všichni věděli, kdo je Marta Kubišová. I přesto, že do té doby vydala jedno jediné album, v červenci 1969, slavné Songy a balady.
Jeho dramaturgie byla výtečná: vedle beatlesovské Hej, Jude či Dobrodružství s bohem Panem, původně tradiční Greensleeves, o níž legenda tvrdí, že ji složil anglický král Jindřich VIII., je zde i odpíchnutá Petřinova Tak dej se k nám.
Album končí krásně folkovou Baladou o kornetovi a dívce (autor opět B. Ondráček), se sitarem, zobcovkou, bongy a zvučivou akustickou kytarou. Schválně si ji poslechněte, jak citlivě lze navazovat na hudbu dávných dob a – samozřejmě – jak skvěle ji Marta Kubišová zpívá. Každý, kdo album vlastní, možná zvolá: a co Modlitba pro Martu? Ano, ta tam je také.