Neohlížím se, co bylo, neexistuje, říká pěvkyně Červená o svých rolích i životě

28 minut
Soňa Červená hostem Interview ČT24
Zdroj: ČT24

Dcera zakladatele kabaretu Červená sedma začínala po boku Voskovce a Wericha, po emigraci zpívala na předních operních scénách, za největší čest ale považuje, když může vystoupit na jevišti českého Národního divadla. „Neohlížím se. Co bylo, neexistuje,“ říká pěvkyně Soňa Červená o svém životě, který přinesl mnoho dramatického, ovšem i krásného. Přesto se za ním částečně ohlédla jako host Interview ČT24.

Zdá se, že máte elixír mládí. Nejen jako Emilia Marty ve Věci Makropulos, kterou jste před pár lety nastudovala v Národním divadle s významným americkým režisérem Robertem Wilsonem. 

Olga Sommerová o mně říkala, že jsem zázrak přírody, já o sobě říkám, že jsem omyl přírody. Jsem jenom o sedm let mladší než naše republika. 

A stále vystupujete. Co vás baví nejvíc?

Jeviště. Stát na jevišti, zpívat, mluvit – a nedávat rozhovory. 

Jsme rádi, že jste v tom případě pro Interview ČT24 udělala výjimku. Která scéna je pro vás ta nejlepší? Mahenovo divadlo v Brně, kam jste se letos vrátila v Pikové dámě, nebo Národní divadlo jako první česká scéna, nebo snad něco úplně jiného?

Národní divadlo jsem si moc přála, nebylo mi ale dopřáno z politických důvodů, čili když tam teď vystupuji, je to velká čest.

obrázek
Zdroj: ČT24

Jaký typ představení podle vás dnešní divák chce? S jakým očekáváním do divadla chodí?

Podle Roberta Wilsona musíme diváka nalákat zážitkem, který ještě neměl. Robert Wilson hercům říká: Jakýkoliv text je mi úplně jedno, musím vidět, co si myslíte, tedy to, co chcete divákovi dát, musí si z toho něco odnést domů.

Jak se něčeho takového dosáhne? 

Musíte se vžít do postavy. Nejít na jeviště jako Soňa Červená, ale třeba jako Emilia Marty. 

Mluvíte také o tom, že moderní skladatelé jsou báječní a že vás lákají více než klasici. Proč?

Samozřejmě že jsem začínala Mozartem a Monteverdim a potom jsem přešla na Verdiho a Pucciniho, tím vším jsem prošla a byla jsem šťastná. Ale potom jsem si uvědomila, že takový Alban Berg nebo Martinů nebo Janáček, že to je můj svět.

Čím?

Obvykle mají lepší libreta. Když jsem zpívala v Trubadúrovi, bylo úplně jedno, kdo koho zabije nebo čí je kdo bratr, ale hudba byla tak úžasná, že se to muselo nějak odrazit ze mě k posluchači. Ale když zpíváte Jenůfu, tedy Její pastorkyni, nebo Albana Berga, tak to už je něco jiného. Nebo Čajkovskij. V každém jeho taktu je to, co chtěl a co já musím splnit. To je úžasné.

Říkáte, že si zakazujete stýskání. Nestýská se vám přesto po některých slavných rolích? Třeba po Carmen, kterou jste  zpívala více než stopadesátkrát?

Ne, neohlížím se dozadu, jdu dopředu. Kdybych se ohlédla dozadu, to by mě moc oslabilo. To, co jsem všechno zažila, čím jsem prošla, nelituju toho – a jdu dál. 

V roce 1962, kdy jste byla v angažmá v Berlíně, jste emigrovala. Ani v emigraci jste si nikdy neposteskla třeba po Praze?

Ano, vzpomněla jsem si třeba na Vltavu, protože tu miluji, ale jinak jsem si nestýskala, protože jsem zažila mnoho emigrantů, kteří si stýskáním zničili život.

Ani jste si nikdy neřekla: proč já jsem tou Berlínskou zdí tenkrát prošla?

Ne, nikdy. Jak říkám: co bylo, to neexistuje.

Jak jste tenkrát ostrahu na berlínském hraničním přechodu Checkpoint Charlie přemluvila, aby vás pustila na druhou stranu? 

Byl to poslední den, kdy pouštěli do západního Berlína. Tak jsem vzala auto, kabelku a pejska, nic jiného, jednu knížku, a jela jsem do Berlína, kde byl přechod. Ten strážník říkal: Dneska nemůžete, musíte si přinést povolení vašeho konzulátu. Tak jsem řekla: Soudruhu, jedu do Lipska, musím s autem do opravny, vrátím se za dvě hodiny, jedu natáčet do rozhlasu. A on řekl: Tak dobře, jeďte.

Kde jste doma?

Všude je doma. Všude, kde hrajete divadlo, kde jdete na jeviště, to je můj domov.

Jak se vám podařilo si třicet let života v emigraci udržet češtinu?

Lpěla jsem na svém rodném jazyku. Říkala jsem si: Když mi vzali všechno, vzali mi majetek, rodinu, manžela, češtinu mi nevezmou, tu si nenechám vzít. Hodně jsem četla, hodně jsem psala česky a měla jsem s sebou knihu Chrám i tvrz od Pavla Eisnera a to byla moje bible. 

Nechybělo vám ale přesto mluvení v češtině?

Budete se smát. Měla jsem vždycky pejsky, kteří mluvili jenom česky. 

Jaké bylo Československo, které si pamatujete z dětských let?

Byl to krásný život. To se ještě slavilo, lidé se na sebe usmívali, mluvili pravdu. Bylo to krásných dvacet let, než přišla první, nacistická okupace.

Neidealizuje se dnes první republika? Nebyla i tenkrát korupce, politické hádky a podobné věci?

Byla jsem ještě moc malá, abych si toho všimla.

Vizitka Soni Červené
Zdroj: ČT24/Aerofilms

Pak přišla okupace. Jak dospívající dívka prožívá něco takového? 

Byl to velký šok, když k nám přišel Hitler a byly koncentrační tábory, bylo věznění, bylo mučení, to se dalo těžko pochopit. Nerada na to vzpomínám. Moje matka byla v koncentračním táboře, můj otec byl zavřený na Pankráci. 

A po únoru 1948 musel odejít váš manžel.

Šok byl už samotný únor 1948. Ale my jsme doufali, že je to zlý sen, z kterého se brzy probudíme. Můj manžel musel odejít, protože byl továrník a šli po něm. Když mi řekl, že musí druhý den opustit Československo, věděla jsem, že jde do tuhého. I tak jsme ale mysleli, že to nebude dlouho trvat, že se brzy uvidíme. Ale už jsme se nikdy neviděli. 

Před rokem 1968 jste už ale ani vy, ani dirigent Rafael Kubelík, který také emigroval, nevěřila, že se něco změní.  

Měla jsem tehdy koncert v Mnichově. Hráli jsme Szymanowského Stabat Mater a on byl takový trošku rezervovaný. Až potom říkal: Jo, vy jste dcera Jiřího Červeného? No to byly doby! A já jsem se ho pak odvážila zeptat: Mistře, vy byste se vrátil do Čech, když se to tam trošku rozjasňuje? Jemu ztvrdly tahy v obličeji a řekl: Já vás varuju, nevěřím jim ani slovo. A pak přijely tanky.

Celý rozhovor se Soňou Červenou si přehrajte ve videu, textový přepis byl redakčně upraven.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Pragovky mimořádného významu. Resort kultury přispěl na výkup desítkami milionů

Rekordních padesát milionů korun vyplatilo loni ministerstvo kultury na dotacích pro výkup předmětů mimořádného významu. Peníze získalo osmnáct muzeí a galerií. Nejvíc, 34 milionů korun, šlo do Národního technického muzea, které koupilo automobilové veterány značky Praga. Výzvu k podávání dotací na mimořádné výkupy pro letošní rok vyhlásilo ministerstvo koncem prosince, není však aktivní. Muzea a galerie musí počkat, až bude schválený státní rozpočet pro letošní rok.
před 4 hhodinami

Zlaté glóby v hlavních kategoriích získaly filmy Jedna bitva za druhou a Hamnet

Zlatý glóbus v kategorii komedie či muzikál získal v noci na pondělí na slavnostním vyhlašování amerických filmových cen film Jedna bitva za druhou s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, který ztvárnil vyhořelého revolucionáře, který pátrá po své dceři. V kategorii nejlepší filmové drama vyhrál snímek Hamnet, který sleduje vyrovnávání se manželského páru Agnes a Williama Shakespearových se smrtí jejich syna.
před 4 hhodinami

Filmový agent si vyřizuje účty v Pákistánu a posiluje nacionalismus Indů

Ve sporu mezi Indií a Pákistánem přilil olej do ohně nový bollywoodský špionážní thriller, který v Indii trhá návštěvnické rekordy. Snímek Dhurandhar popisuje infiltraci tajného agenta do zločinecké sítě v pákistánském městě Karáčí. Dokresluje nacionalistický trend v indickém filmovém průmyslu. Jedna pákistánská politická strana už filmaře žaluje.
9. 1. 2026

Kvíz: Diváky táhne Urgent. Poznáte i další nemocniční seriály podle postav?

Mezi nejúspěšnější seriály z nemocničního prostředí posledních let patří americký Urgent. Vedle vysoké sledovanosti posbíral už i pět cen Emmy. Hlavním hercem seriálu je Noah Wyle, který si doktorský plášť neoblékl poprvé. V kvízu na konci článku si můžete ověřit, jestli víte, jak se jmenuje jeho postava a jestli si pamatujete i další hrdiny seriálových nemocnic.
9. 1. 2026

Genetická šifra mistra Leonarda. Vědci možná získali jeho DNA

Mezinárodní vědecký tým našel s pomocí velmi detailních analytických metod stopy DNA na kresbě připisované renesančnímu géniovi Leonardu da Vincimu. Mohly by patřit samotnému mistrovi a univerzálnímu učenci, k identifikaci jeho DNA ale ještě zbývá daleká cesta. O studii informoval časopis Science.
9. 1. 2026

Pomník z fragmentů brněnských domů připomene v Liverpoolu architekta Wiesnera

Kameník Radim Skácel pracuje ve své dílně na speciálním pomníku. Objekt vytvořený z kamenných fragmentů brněnských staveb Ernsta Wiesnera chtějí iniciátoři projektu umístit v Liverpoolu vedle architektova náhrobku. Připomenout tak chtějí jednoho z nejvýznamnějších meziválečných architektů Československa a upozornit na jeho složitý osud. Jako židovský uprchlík musel opustit domov, žil a zemřel ve Velké Británii.
9. 1. 2026

Duch Pankráce vypráví o lásce pod gilotinou

Krutost, smrt, ale také láska. Spisovatelka Petra Klabouchová ve své nové knize vypráví skutečné příběhy lidí popravených nacisty v jedné z pražských věznic za druhé světové války. Román nese název Duch Pankráce.
8. 1. 2026

Spor o Jihočínské moře se přelil do seriálu. Vietnam zakázal romanci na Netflixu

Netflix stáhl čínský seriál ze své vietnamské platformy. Učinil tak poté, co Hanoj vznesla námitku proti epizodě, v níž se objevila mapa se spornými územními nároky v Jihočínském moři. Sporná mapa se už dříve stala důvodem pro zákaz uvádění seriálu či filmu ve Vietnamu.
8. 1. 2026
Načítání...