Neohlížím se, co bylo, neexistuje, říká pěvkyně Červená o svých rolích i životě

Nahrávám video

Dcera zakladatele kabaretu Červená sedma začínala po boku Voskovce a Wericha, po emigraci zpívala na předních operních scénách, za největší čest ale považuje, když může vystoupit na jevišti českého Národního divadla. „Neohlížím se. Co bylo, neexistuje,“ říká pěvkyně Soňa Červená o svém životě, který přinesl mnoho dramatického, ovšem i krásného. Přesto se za ním částečně ohlédla jako host Interview ČT24.

Zdá se, že máte elixír mládí. Nejen jako Emilia Marty ve Věci Makropulos, kterou jste před pár lety nastudovala v Národním divadle s významným americkým režisérem Robertem Wilsonem. 

Olga Sommerová o mně říkala, že jsem zázrak přírody, já o sobě říkám, že jsem omyl přírody. Jsem jenom o sedm let mladší než naše republika. 

A stále vystupujete. Co vás baví nejvíc?

Jeviště. Stát na jevišti, zpívat, mluvit – a nedávat rozhovory. 

Jsme rádi, že jste v tom případě pro Interview ČT24 udělala výjimku. Která scéna je pro vás ta nejlepší? Mahenovo divadlo v Brně, kam jste se letos vrátila v Pikové dámě, nebo Národní divadlo jako první česká scéna, nebo snad něco úplně jiného?

Národní divadlo jsem si moc přála, nebylo mi ale dopřáno z politických důvodů, čili když tam teď vystupuji, je to velká čest.

obrázek
Zdroj: ČT24

Jaký typ představení podle vás dnešní divák chce? S jakým očekáváním do divadla chodí?

Podle Roberta Wilsona musíme diváka nalákat zážitkem, který ještě neměl. Robert Wilson hercům říká: Jakýkoliv text je mi úplně jedno, musím vidět, co si myslíte, tedy to, co chcete divákovi dát, musí si z toho něco odnést domů.

Jak se něčeho takového dosáhne? 

Musíte se vžít do postavy. Nejít na jeviště jako Soňa Červená, ale třeba jako Emilia Marty. 

Mluvíte také o tom, že moderní skladatelé jsou báječní a že vás lákají více než klasici. Proč?

Samozřejmě že jsem začínala Mozartem a Monteverdim a potom jsem přešla na Verdiho a Pucciniho, tím vším jsem prošla a byla jsem šťastná. Ale potom jsem si uvědomila, že takový Alban Berg nebo Martinů nebo Janáček, že to je můj svět.

Čím?

Obvykle mají lepší libreta. Když jsem zpívala v Trubadúrovi, bylo úplně jedno, kdo koho zabije nebo čí je kdo bratr, ale hudba byla tak úžasná, že se to muselo nějak odrazit ze mě k posluchači. Ale když zpíváte Jenůfu, tedy Její pastorkyni, nebo Albana Berga, tak to už je něco jiného. Nebo Čajkovskij. V každém jeho taktu je to, co chtěl a co já musím splnit. To je úžasné.

Říkáte, že si zakazujete stýskání. Nestýská se vám přesto po některých slavných rolích? Třeba po Carmen, kterou jste  zpívala více než stopadesátkrát?

Ne, neohlížím se dozadu, jdu dopředu. Kdybych se ohlédla dozadu, to by mě moc oslabilo. To, co jsem všechno zažila, čím jsem prošla, nelituju toho – a jdu dál. 

V roce 1962, kdy jste byla v angažmá v Berlíně, jste emigrovala. Ani v emigraci jste si nikdy neposteskla třeba po Praze?

Ano, vzpomněla jsem si třeba na Vltavu, protože tu miluji, ale jinak jsem si nestýskala, protože jsem zažila mnoho emigrantů, kteří si stýskáním zničili život.

Ani jste si nikdy neřekla: proč já jsem tou Berlínskou zdí tenkrát prošla?

Ne, nikdy. Jak říkám: co bylo, to neexistuje.

Jak jste tenkrát ostrahu na berlínském hraničním přechodu Checkpoint Charlie přemluvila, aby vás pustila na druhou stranu? 

Byl to poslední den, kdy pouštěli do západního Berlína. Tak jsem vzala auto, kabelku a pejska, nic jiného, jednu knížku, a jela jsem do Berlína, kde byl přechod. Ten strážník říkal: Dneska nemůžete, musíte si přinést povolení vašeho konzulátu. Tak jsem řekla: Soudruhu, jedu do Lipska, musím s autem do opravny, vrátím se za dvě hodiny, jedu natáčet do rozhlasu. A on řekl: Tak dobře, jeďte.

Kde jste doma?

Všude je doma. Všude, kde hrajete divadlo, kde jdete na jeviště, to je můj domov.

Jak se vám podařilo si třicet let života v emigraci udržet češtinu?

Lpěla jsem na svém rodném jazyku. Říkala jsem si: Když mi vzali všechno, vzali mi majetek, rodinu, manžela, češtinu mi nevezmou, tu si nenechám vzít. Hodně jsem četla, hodně jsem psala česky a měla jsem s sebou knihu Chrám i tvrz od Pavla Eisnera a to byla moje bible. 

Nechybělo vám ale přesto mluvení v češtině?

Budete se smát. Měla jsem vždycky pejsky, kteří mluvili jenom česky. 

Jaké bylo Československo, které si pamatujete z dětských let?

Byl to krásný život. To se ještě slavilo, lidé se na sebe usmívali, mluvili pravdu. Bylo to krásných dvacet let, než přišla první, nacistická okupace.

Neidealizuje se dnes první republika? Nebyla i tenkrát korupce, politické hádky a podobné věci?

Byla jsem ještě moc malá, abych si toho všimla.

Vizitka Soni Červené
Zdroj: ČT24/Aerofilms

Pak přišla okupace. Jak dospívající dívka prožívá něco takového? 

Byl to velký šok, když k nám přišel Hitler a byly koncentrační tábory, bylo věznění, bylo mučení, to se dalo těžko pochopit. Nerada na to vzpomínám. Moje matka byla v koncentračním táboře, můj otec byl zavřený na Pankráci. 

A po únoru 1948 musel odejít váš manžel.

Šok byl už samotný únor 1948. Ale my jsme doufali, že je to zlý sen, z kterého se brzy probudíme. Můj manžel musel odejít, protože byl továrník a šli po něm. Když mi řekl, že musí druhý den opustit Československo, věděla jsem, že jde do tuhého. I tak jsme ale mysleli, že to nebude dlouho trvat, že se brzy uvidíme. Ale už jsme se nikdy neviděli. 

Před rokem 1968 jste už ale ani vy, ani dirigent Rafael Kubelík, který také emigroval, nevěřila, že se něco změní.  

Měla jsem tehdy koncert v Mnichově. Hráli jsme Szymanowského Stabat Mater a on byl takový trošku rezervovaný. Až potom říkal: Jo, vy jste dcera Jiřího Červeného? No to byly doby! A já jsem se ho pak odvážila zeptat: Mistře, vy byste se vrátil do Čech, když se to tam trošku rozjasňuje? Jemu ztvrdly tahy v obličeji a řekl: Já vás varuju, nevěřím jim ani slovo. A pak přijely tanky.

Celý rozhovor se Soňou Červenou si přehrajte ve videu, textový přepis byl redakčně upraven.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Poštovní muzeum v Praze ukáže telefon arcivévody i byt ve stylu biedermeieru

Ve Vávrově mlýně v Praze se otevírá Poštovní muzeum. Zpřístupňuje expozici věnovanou technice, poštovnictví a komunikaci. Zároveň obnovuje prezentaci biedermeierovských interiérů. Novou expozici spravuje Národní technické muzeum (NTM), které má na starosti také Poštovní muzeum ve Vyšším Brodě.
před 4 hhodinami

Posílené hlídky i zvláštní linky MHD. Začal festival Rock for People

V Parku 360 na letišti v Hradci Králové začal ve středu 31. ročník hudebního festivalu Rock for People. Příjezd návštěvníků krátce před polednem nepůsobil žádné dopravní komplikace. Do areálu se lidé mohou dostat třemi zvláštními bezplatnými linkami MHD. Policisté v souvislosti s akcí posílili hlídky, které mají dohlížet především na dopravu. Festival trvá do 14. června. Vstupenky jsou téměř vyprodané a během pěti dnů by mělo dle odhadu pořadatelů dorazit až osmdesát tisíc fanoušků z tuzemska i zahraničí.
před 5 hhodinami

V chrámu Sagrada Família je práce jako na kostele. Ale už s nejvyšší věží světa

Papež Lev XIV. požehná 10. června nejvyšší kostelní věži světa. Vzpíná se teprve od letošního roku nad chrámem Sagrada Família v Barceloně, který na své dokončení čeká už od konce devatenáctého století. Tehdy své vize do návrhu promítl katalánský architekt Antoni Gaudí. Bazilika se stala jeho tvůrčí posedlostí a byl zde i pohřben poté, co přesně před sto lety zemřel.
08:00Aktualizovánopřed 6 hhodinami

Dua Lipa či Bezos slavili svatbu v Itálii. Nejsme zábavní park, zní od místních

Zpěvačka Dua Lipa a herec Callum Turner se vzali. Oslavu sňatku uspořádali slavní britští novomanželé v Palermu – což pro místní znamenalo omezení. Mluví se tak o privatizaci veřejných historických míst elitou. Romantická místa v Itálii si k začátku společného života dříve vybrali také třeba herec George Clooney nebo miliardář a majitel Amazonu Jeff Bezos.
před 8 hhodinami

Chaty navrhovali i známí architekti, lidé je pak napodobovali

Když lidé v minulém století získali více volného času, začali ho trávit mimo jiné na chatách. Tomuto fenoménu ve světě architektury se věnuje aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Záliba v chataření v tuzemsku přetrvává i dnes – i když se dá očekávat, že chatařů bude spíše ubývat.
před 9 hhodinami

VideoKniha přibližuje, jak se žilo služkám

Vstávaly první a poslední chodily spát. Služebné pracovaly téměř v každé měšťanské rodině. Polská novinářka a spisovatelka Joanna Kuciel-Frydryszaková pátrala po jejich pozapomenutých dějinách. Její kniha Služky pro všechno vyšla i česky v překladu Michaely Alexy. „Nebyla to komfortní situace – a to pro nikoho z té rodiny. Služky stály u stolu a znaly všechna tajemství rodiny,“ říká autorka. V případě neposlušnosti je zákon dovoloval trestat výpraskem. Jejich situace se začala zlepšovat až po první světové válce.
včera v 17:25

Havlová jmenovala členem dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla

Dozorčí i správní rada Knihovny Václava Havla je usnášeníschopná. Dagmar Havlová jmenovala před svým odstoupením od dohody o spolupráci na projektu knihovny do dozorčí rady knihovny Tomáše Šídla, někdejšího výkonného ředitele knihovny. Vyplývá to z informací ve sbírce listin a vyjádření člena správní rady knihovny Davida Duška pro agenturu ČTK. Stále ale nejsou vyřešena práva k pokračování knihovny, dodal.
včera v 12:51

Ceny ve Varech letos převezmou Gyllenhaalová a Eisenberg

Karlovarský filmový festival oznámil v pondělí dva zahraniční hosty, které ocení na nacházejícím šedesátém ročníku. Ze Spojených států dorazí Jesse Eisenberg a Maggie Gyllenhaalová.
8. 6. 2026Aktualizováno8. 6. 2026
Načítání...