Brno – První antologií Nejlepší české básně v roce 2009 chtěli její editoři dokázat, že to s českou poezií není tak zlé, jak se mnohdy tvrdí. Letošní pokračování, přinášející výběr několika desítek básní ze sbírek roku 2010, vychází v den máchovského výročí, opět v brněnském nakladatelství Host. Zatímco první svazek měl především poukázat na skutečnost, že pozoruhodná poezie se v Česku stále píše, druhý se vydává na průzkum nejrůznějších podob toho, co všechnomůže být dnes poezií. „Loňský rok byl zajímavý nejen tím, jaké sbírky vycházely, ale i tím, jak se diskutovalo o poezii. Klíčovým slovem bylo slovo krize a my jsme při sestavování antologie chtěli prověřit, zda skutečně poezie je v takové krizi, jak se píše. Při zkoumání produkce roku 2009 jsme zjistili, že tomu tak nejspíš nebude. Vychází velké množství kvalitní poezie, rozhodně víc než 40 básní, které jsme nakonec vybrali,“ tvrdí literární kritik Karel Piorecký, který spolu s básníkem Karlem Šiktancem první ročenku připravil.
Nejlepší české básně nejsou protimluv
Antologie Nejlepší české básně 2010 opět nabízí pohled dvou generačně rozdílných osobnostní současné literární scény. Editorem svazku je Jakub Řehák, jenž byl za svou básnickou prvotinu Světla mezi prkny (2008) nominován na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. Arbitrem ročenky je básník a esejista Miloslav Topinka (Krysí hnízdo, Hadí kámen), jehož osobnost patří k pilířům české poezie nejen šedesátých let minulého století.
„Je pořád přirozeně lyrická,“ říká o současné české poezii Řehák, "ale to neznamená žádná krasomluvu nebo lyrické mlžení. Znamená to, že je přesná, že se snaží přesně vyjádřit, co básník vidí kolem sebe." Autoři sborníků vybírali ze sedmdesáti knih, které letos vyšly, a také z literárních časopisů jak tištěných, tak internetových.
Přistupte na hru poezie
Poezie podle nich není okrajový žánr, jsou si ale vědomi toho, že bude vždy zajímat jen nevelký okruh čtenářů. „Je třeba přistoupit na tu hru. Je potřeba vědět, že báseň obsahuje komprimovaný svět, že si ji musíte trochu rozbalit,“ přidává Řehák návod, jak poezii přijít na chuť.
Název Nejlepší české básně je tak trochu provokativní – poezie se pochopitelně poměřovat nedá. „Je nesmysl tvrdit, že nějaká báseň je lepší nebo horší. Buďto je to poezie, nebo ne,“ souhlasí Miloslav Topinka. Karel Piorecký připojil „návod“, jaká poezie osloví širší okruh čtenářů: „Básně čteme ve chvílích intimity, soukromí, tak se čtou nejlépe, ale pro to, aby poezie byla živá, aby promlouvala nejen v úzkém okruhu lidí, kteří ji píšou, nebo těch, kterým ji píšou, je třeba ještě vztahovat básnické slovo k realitě současného světa, pokusit se setkat se čtenáři na tématech, která jsou společná, nehledě na to, co máme společného ve sféře intimní.“
