Berlín - Jako nejdéle trvající filmový projekt všech dob označují německá média sérii časosběrných dokumentů označovaných jako Děti z Golzowa (Kinder von Golzow), jejíž poslední dva díly dnes vstupují do distribuce. Režisér Winfried Junge první z 20 dílů natočil před 46 lety. Od tehdejšího nástupu čerstvých prvňáčků do školy ve vsi na východoněmecko-polské hranici nepřestal osudy 18 hrdinů zdánlivě nekonečného příběhu sledovat.
Poslední dva díly mají výmluvné podtituly „A pokud nezemřely, žijí dodnes“ a „Děti z Golzowa. Konec nekonečného příběhu.“ Dnes dvaasedmdesátiletý filmař, který má na kontě více než 50 snímků, natočil první díl Dětí z Golzowa v roce 1961 z podnětu svého zkušenějšího kolegy Karla Gasse z východoněmeckých filmových studií DEFA.
Po natočení prvního třináctiminutového dílu, jenž se jmenoval „Až půjdu do školy“, podepsal Junge s DEFA smlouvu jako režisér týdeníků a dokumentárních filmů. Jako své celoživotní poslání si však zvolil co nejautentičtější zachycení života obyčejných mladých lidí vyrůstajících v socialismu.
Díky jeho smělému projektu vzniklo 20 filmů, na které padlo 70 kilometrů celuloidu s 2570 minutami filmového materiálu. Od roku 1978 Jungemu pomáhala jeho žena Barbara, rovněž filmařka. Z původně krátkých černobílých filmů se od přelomu 70. a 80. let stala celovečerní filmová díla.
První lásky „dětí z Golzowa“, jejich zaměstnání, první školní dny jejich vlastních dětí, u toho všeho byla Jungeho kamera. „Jednou je ale dobré skončit,“ řekla třiapadesátiletá Marieluise Seidelová serveru Spiegel Online. Bzučení Jungeho kamery ji provázelo 34 lety života, až do roku 1995, kdy jí režisér věnoval portrétní snímek „Tady máte můj život“.
Junge zachytil na kameru její první rande i svatbu s pilotem a důstojníkem armády. Ona přitom pocházela z rodiny věřícího křesťana a přesvědčeného sociálního demokrata, jenž platil za „nepřítele státu číslo jedna v Golzowě“.
Láska překonala i ideologický rozkol a Seidelová dnes s manželem žije v domku v Porýní. Jiní její bývalí spolužáci jsou na podpoře a jedna spolužačka už nežije. Brigitte, která jako první ze třídy v 17 letech otěhotněla, zůstala svobodná, pracovala v drůbežárně a zemřela v 29 letech na selhání srdce. Jejímu synovi se později narodilo postižené dítě.
„Dříve jsme se často ptali, k čemu to všechno je dobré,“ přiznává dnes Seidelová, kterou Junge často rozčiloval větami jako „Počkej, zrovna vychází slunce“. V západním Německu, kde nyní žije, si však uvědomuje, jak málo místní vědí o životě v NDR. „Mnozí si tu myslí, že jsme tehdy běhali po kraji v šedých halenkách a nikdy jsme nejedli kousek čokolády,“ říká. Přitom se stačí podívat na některý z dílů Dětí z Golzowa.
