I pražská kriminálka padesátých a šedesátých let měla svého Maigreta, uvádějí tvůrci dokumentu o Karlu Kalivodovi. Přezdívku inspirovanou fiktivním komisařem si vysloužil svým vyšetřováním v čele pražské i celostátní kriminálky. Posloužil také jako předobraz k dosud reprízovaným televizním detektivkám. Přesto se na něj tak trochu zapomnělo. Dokument Pražský Maigret Karla Kalivodu představí 17. října večer na ČT2.
Nechtěl ustoupit StB a inspiroval filmaře. Pražského Maigreta připomene dokument
David Slabý a Radek Galaš představují Pražského Maigreta (zdroj: ČT24)
Přezdívku podle hrdinů detektivních románů Georgese Simenona dali Karlu Kalivodovi novináři. „Mělo to docela logiku, protože když si vezmete, jaké v té době měli dostupné technologie, tak pořád vítězil notýsek, tužka a otevřená mysl a hlavně to pověstné štěstí. To, co kriminalisté tenkrát objasnili, si museli tvrdě odšlapat,“ podotýká ředitel Muzea Police ČR Radek Galaš.
K policii nastoupil Karel Kalivoda po druhé světové válce. Od padesátých do poloviny sedmdesátých let byl přítomen u vyšetřování největších případů. Stal se náčelníkem pražské a později české kriminální služby.
„V podstatě u nás nebyl větší kriminální případ, na kterém by se nepodílel,“ podotkl režisér dokumentu David Slabý. K neznámějším patří vyřešení vraždy Herty Černínové. V souvislosti s tímto případem kriminalisté znovuotevřeli tehdy dvacet let starý spis vraždy Otýlie Vranské, jejíž tělo se našlo rozčtvrcené v kufrech. Mord zůstává dodnes neobjasněný, byť letos ředitel policejního muzea Radek Galaš zveřejnil pravděpodobnou verzi tehdejších událostí.
Případ Herty Černínové inspiroval později filmaře, pod názvem Kvadratura ženy se stal jedním z 30 případů majora Zemana. Sám Kalivoda s filmaři spolupracoval. „Dohledali jsme, že napsal jeden scénář, který se nerealizoval, ale koncem padesátých let začíná jeho spolupráce s filmem jako odborný poradce,“ uvedl Slabý.
Kriminalista dělal na „alibi“ trilogii s Karlem Högerem i televizních kriminálkách s Rudolfem Hrušínským. „Máme dochována svědectví, kdy si Rudolf Hrušínský řekl o to, že chce vidět, jak pracuje kriminalista. Seznámili ho s Karlem Kalivodou, stali se přáteli a Hrušínský postavu majora Kalaše stavěl podle Karla Kalivody,“ doplnil Slabý.
Pod tlakem StB
Kalivoda psal také beletrii. V archivu policejního muzea se dochoval například policejní kalendář s jeho povídkami. Ovšem zanechal po sobě i odborná pojednání. Zamýšlel se například nad tím, že každé historické období má své specifické projevy zločinu. „Měl tím na mysli, že například v padesátých letech najednou řešili případy, na které předtím zvyklí nebyli, jako šmelina, defraudace,“ upřesnil režisér.
Přibylo také politických tlaků. Kalivoda nemohl šéfovský post zastávat bez členství v komunistické straně, nicméně podle Slabého se snažil kriminalistické oddělení držet od vlivů StB.
„Z jeho osobního spisu vidíme opakované prověrky, znepříjemňovali mu to, jak to šlo,“ upozornil dokumentarista. „Pravděpodobně se v závěru stal i obětí tohoto působení. Faktem zůstává, že pro něj, stejně jako pro řadu obyčejných kriminalistů, bylo prioritou chytit zločince,“ uzavírá Galaš.
V dokumentu o Karlu Kalivodovi promluví mimo jiné jeho syn, rovněž kriminalista, a také historik Martin Kučera, jehož monografie Pražský Maigret televiznímu zmapování Kalivodova osudu předcházela.