I pražská kriminálka padesátých a šedesátých let měla svého Maigreta, uvádějí tvůrci dokumentu o Karlu Kalivodovi. Přezdívku inspirovanou fiktivním komisařem si vysloužil svým vyšetřováním v čele pražské i celostátní kriminálky. Posloužil také jako předobraz k dosud reprízovaným televizním detektivkám. Přesto se na něj tak trochu zapomnělo. Dokument Pražský Maigret Karla Kalivodu představí 17. října večer na ČT2.
Přezdívku podle hrdinů detektivních románů Georgese Simenona dali Karlu Kalivodovi novináři. „Mělo to docela logiku, protože když si vezmete, jaké v té době měli dostupné technologie, tak pořád vítězil notýsek, tužka a otevřená mysl a hlavně to pověstné štěstí. To, co kriminalisté tenkrát objasnili, si museli tvrdě odšlapat,“ podotýká ředitel Muzea Police ČR Radek Galaš.
K policii nastoupil Karel Kalivoda po druhé světové válce. Od padesátých do poloviny sedmdesátých let byl přítomen u vyšetřování největších případů. Stal se náčelníkem pražské a později české kriminální služby.
„V podstatě u nás nebyl větší kriminální případ, na kterém by se nepodílel,“ podotkl režisér dokumentu David Slabý. K neznámějším patří vyřešení vraždy Herty Černínové. V souvislosti s tímto případem kriminalisté znovuotevřeli tehdy dvacet let starý spis vraždy Otýlie Vranské, jejíž tělo se našlo rozčtvrcené v kufrech. Mord zůstává dodnes neobjasněný, byť letos ředitel policejního muzea Radek Galaš zveřejnil pravděpodobnou verzi tehdejších událostí.
Případ Herty Černínové inspiroval později filmaře, pod názvem Kvadratura ženy se stal jedním z 30 případů majora Zemana. Sám Kalivoda s filmaři spolupracoval. „Dohledali jsme, že napsal jeden scénář, který se nerealizoval, ale koncem padesátých let začíná jeho spolupráce s filmem jako odborný poradce,“ uvedl Slabý.
Kriminalista dělal na „alibi“ trilogii s Karlem Högerem i televizních kriminálkách s Rudolfem Hrušínským. „Máme dochována svědectví, kdy si Rudolf Hrušínský řekl o to, že chce vidět, jak pracuje kriminalista. Seznámili ho s Karlem Kalivodou, stali se přáteli a Hrušínský postavu majora Kalaše stavěl podle Karla Kalivody,“ doplnil Slabý.
Pod tlakem StB
Kalivoda psal také beletrii. V archivu policejního muzea se dochoval například policejní kalendář s jeho povídkami. Ovšem zanechal po sobě i odborná pojednání. Zamýšlel se například nad tím, že každé historické období má své specifické projevy zločinu. „Měl tím na mysli, že například v padesátých letech najednou řešili případy, na které předtím zvyklí nebyli, jako šmelina, defraudace,“ upřesnil režisér.
Přibylo také politických tlaků. Kalivoda nemohl šéfovský post zastávat bez členství v komunistické straně, nicméně podle Slabého se snažil kriminalistické oddělení držet od vlivů StB.
„Z jeho osobního spisu vidíme opakované prověrky, znepříjemňovali mu to, jak to šlo,“ upozornil dokumentarista. „Pravděpodobně se v závěru stal i obětí tohoto působení. Faktem zůstává, že pro něj, stejně jako pro řadu obyčejných kriminalistů, bylo prioritou chytit zločince,“ uzavírá Galaš.
V dokumentu o Karlu Kalivodovi promluví mimo jiné jeho syn, rovněž kriminalista, a také historik Martin Kučera, jehož monografie Pražský Maigret televiznímu zmapování Kalivodova osudu předcházela.
