Jak se žije lidské bytosti, která se neustále strachuje o své bytí? Nejen o politickou moc, ale především o čistě lidskou existenci? Pražské Národní divadlo odhaluje ruského cara Borise Godunova především jako člověka. Jeho tragický životní příběh patří k nejpůsobivějším dílům ruské operní literatury.
Historickou tragédii Boris Godunov o skutečném ruském carovi přelomu 16. a 17. století napsal Alexandr Sergejevič Puškin. Modest Petrovič Musorgskij na motivy hry složil stejnojmennou operu. Nastudování Národního divadla vychází z obou jejích verzí - z let 1869 a 1874.
Podle autora hudebního nastudování Petra Kofroňě Boris Godunov ve své době vybočoval z tradic velké ruské opery. Už tím, že nestojí na velkém kladném hrdinovi, naopak jeho postavy jsou spíše záporné. „Puškinovo drama, na něž psal Musorgskij operu, bylo v podstatě zakázané, protože nebylo v řádu ruského myšlení. Spíš hodně sebekritického myšlení,“ připomněl.
Puškinova tragédie i opera se drží domněnky, že Godunov se stal carem díky tomu, že nechal zabít následníka trůnu. „Toto stigma si s sebou celou dobu nese. V tu chvíli se do příběhu dostáváme a končíme v momentě, kdy Boris umírá,“ nastínila režisérka Linda Keprtová dějově poměrně komplikovanou operu.
Musorgskij ve své tvorbě zkoumal lidskou svobodu v historii i v současnosti. Tématu se drží i v Borisi Godunovi. Inscenace opery v Národním má podle režisérky především položit otázku o hodnotě člověka. „Boris byl celý život negramotný, žádnou psanou informaci si sám nemohl ověřit. Absolutně závislý na svém okolí, v kontrastu permanentní nedůvěry. Snažili jsme se, abychom ho viděli ne jen jako vladaře, ale jako člověka z masa a kostí, nahého, ubohého. Ptáme se, jaká je cena člověka, jaký je rozdíl mezi člověkem-carem a člověkem na dně společnosti,“ vysvětlila režisérka.
Tato otázka je podle ní platná kdykoli, proto tvůrci nechtěli přizpůsobovat scénu konkrétnímu času, přestože Boris Godunov je skutečnou historickou postavou. „Spíš nám šlo o to, aby prostor byl stísněný, protože lidé mají často jen malou, nebo dokonce žádnou možnost odejít z prostředí, ve kterém jsou,“ dodala Keprtová. Naopak dodrženo je původní velkolepé hudební zpracování.
- "Vždycky když tu operu poslouchám, cítím v ní Musorgského bolest, všechny ty vypité lahve vodky, chandry a démony. Všechno v jeho hudbě je," upozorňuje režisérka.
V titulní roli opery účinkují dva ruští pěvci - Vitalij Jefanov a Michail Kazakov, který v Musorgského opeře vystupoval mimo jiné na scéně Velkého divadla v Moskvě. "Mě osobně trochu děsí, a to nejsem vášnivý pozorovatel politické situace, v jakém čase Borise inscenujeme. V čase, kdy Rusko posílá své tanky do cizí země, kdy každý den dostáváme jiné informace, jednou proukrajinské, jednou proruské, v čase, kdy se na jednom jevišti setkávají umělci ze zemí, jež jsou v ozbrojeném konfliktu. To je opravdu pocit velmi zvláštní," podotkla k pražské inscenaci ještě režisérka Linda Keprtová.
Operu, která je studií lidské společnosti na prahu krize autorit, tradic i krize mravní, uvede Národní divadlo v premiéře 26. a 29. března.
