Zlatí úhoři se mrskají v Berounce, ale ujít nelze ani smutku ze Smrti krásných srnců. Knižní vzpomínky Oty Pavla jsou poetické a zároveň melancholické a do krajiny spisovatelova dětství dovedou čtenáře přenést i dnes. Podmanily si také polského prozaika a překladatele Aleksandera Kaczorowského, jak dokládá životopis Ota Pavel: pod povrchem. Českým čtenářům titul zprostředkuje od 18. srpna nakladatelství Host. Překlad vychází v roce, kdy by autor próz o dětství, ovšem také o sportu oslavil devadesáté narozeniny. Z chystané knihy nabízíme ukázku.
Nadějné knižní vyhlídky: Se šproty k Berounce. Polský autor se dostává pod povrch Oty Pavla
Za Pavlův životopis byl Aleksander Kaczorowski nominován na prestižní polskou cenu Nike. Sepsal mimo jiné také biografii Václava Havla a věnuje se překladům i dalších českých autorů. Své sousedy zná tedy poměrně dobře, rozpovídal se o nich loni i v rozhovoru pro list Gazeta Wyborcza.
„Společnost, která nebyla s to bojovat za svůj stát, se nakonec změnila v pospolitost konzumentů, které spojuje láska k pivu,“ nešetřil Čechy v interview. „Je to dobře vidět v próze Oty Pavla, který jako zralý člověk dospěl k názoru, že na něm nic nezáleží, a tedy musí prožít svůj život co nejlépe, uzavřen v soukromí a u psaní knížek,“ vypomohl si příkladem svého oblíbeného českého spisovatele.
V životopise Oty Pavla mísí reportážní styl s téměř románovým líčením. Přibližuje nejen autorův život a rodinu, ale také názory na politiku a popisuje místa, která byla pro Pavla důležitá. Kaczorowského prózu lze číst i jako intimní ságu dvacátého století, její hrdina je totiž dobrým příkladem, jak velké události určují lidský osud, aniž by na ně člověk měl jakýkoli vliv.
Ukázka z knihy
Jakmile skončila válka, Ota si vyrazil na Berounku, „sám, s batohem a jedním prutem. Bydleli jsme zas v Praze, a tak jsem jel ze smíchovského nádraží vláčkem se špinavými okny. Plivl jsem na kapesník a udělal jsem v okně čisté, kulaté okénko […] a chtělo se mi brečet,“ vzpomínal. „Viděl jsem po šesti letech zase řeku. Měl jsem tvář přimáčknutou na skle, aby mi nic neuniklo. Řeku jsem měl rád víc než cokoli na světě, a styděl jsem se tehdy za to.“
O mnoho let později, v dubnu 2016, jsem si tu trasu projel i já. Nastoupil jsem na hlavním nádraží do vlaku a na Smíchově ke mně přistoupil starý kamarád Tadek. Vpadl do kupé s batohem a v něm měl kromě spousty užitečných věcí něco, na co já zapomněl jako na smrt. Lahev vodky a umělohmotnou krabičku s uzenými šproty.
