Praha - Hru Jiřího Stránského Rozhovor uvádí Divadlo Horní Počernice. Hra je rozhovorem dvou bývalých politických vězňů z padesátých let. Redaktor rozhlasu si pozval do vysílání svého spoluvězně. Společně před mikrofonem otevírají nesmírně zajímavý příběh bývalého mukla a zároveň slavného jazzového pianisty.
Příběh si vyslechl Jiří Stránský v jednom uranovém lágru, kde si odpykával osm let za velezradu a špionáž. Na jeho základě vznikla původně novela, která byla později upravena pro rozhlas. Novinář a moderátor Luboš Příhoda zpovídá ve svém pořadu Nezapomínejme osmdesátiletého pianistu Jiřího Hembergera. Fiktivní postava jednoho z nejlepších jazzových pianistů, jehož kariéru přesekla bolševická třídní nenávist, vypráví o svém životě a především o malé pohraniční vesnici, jejím tajemství a cti, která se nakonec zrodila v srdcích jejích obyvatel.
„Před časem, na dvou setkáních s diváky v Brně a v Praze, jsem novelu přečetl a tehdy mi přátelé řekli, že bych měl roli jazzového pianisty říkat já. V rozhlasové kompozici ji ztvárnil Rudolf Pellar, redaktora Alois Švehlík. Divadelní hrou Rozhovor chci ale oslovit také mladší generaci, proto je zde rozhlasový redaktor o generaci mladší a bez vlastní zkušenosti z vězení. Nabídla se mi tak příležitost napsat roli pro Jana Potměšila. V současné době hraje také v mé hře Claudius a Gertruda, kterou jsem napsal společně s Jakubem Špalkem. Ten se také ujal režie Rozhovoru,“ přibližuje divadelní ztvárnění autor.
Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v Praze. Po tatínkovi, uznávaném advokátovi, má šlechtické předky. Kvůli dědečkovi z matčiny strany Janu Malypetrovi, významnému politikovi, byl komunisty v roce 1950 nucen opustit gymnázium. Později pracoval v propagaci Čedoku. Na základě lživého obvinění byl odsouzen k osmi letům žaláře. V roce 1960 ho podmínečně propustili.
Pracoval v hornictví a stavebnictví, ale externě i jako scénárista a překladatel. Od roku 1965 byl pumpařem. V roce 1968 krátce emigroval, ale brzy se s celou rodinou vrátil domů. V roce 1973 byl opět kvůli vykonstruovanému obvinění uvězněn. Zpoza mříží se dostal až v roce 1975. Do roku 1990 pracoval v Československém státním souboru písní a tanců, a to nejprve jako kulisák, později jako jevištní mistr a režisér.
Po roce 1989 začal J. Stránský znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, tuto funkci zastával do roku 1998.
