Idea národního zvukového archivu se vrací už téměř sto let, přesto stále neexistuje. Nahrávky jsou roztroušeny po různých institucích, částečně i soukromých firmách. Chybí ale systematický přehled a koordinovaná spolupráce, které by napomohly nejen evidenci nosičů, ale i jejich potřebné digitalizaci. Čím déle se národní zvukový archiv bude odkládat, tím více riskujeme ztrátu části národní historie a kultury, obává se muzikoložka Iva Horová.
Iva Horová spolu s dalšími odborníky připravila monografii Archiv, který nebyl. Shrnuje sto let pokusů o zřízení národního zvukového archivu.
Úkolem instituce takového typu by bylo systematické mapování, ochrana a zpřístupňování českého zvukového kulturního dědictví ve všech formách. Podobné archivy v zahraničí už dávno existují, Česko je podle Ivy Horové „na bodě nula“, přitom hrozí, že o část svého zvukového dědictví může přijít.
Chybí spolupráce
„Riskujeme, že ztratíme mnoho vzácných nahrávek. Bohužel fyzicky degradují a záznam z nich se postupně ztrácí. Čím déle budeme čekat, tím budeme mít větší problémy a tím více zaplatíme za sanaci těchto nahrávek. Bohužel jsme v situaci, kdy ještě ani nevíme, kde se co nachází, protože průzkumy nemá kdo dokončit,“ upozorňuje Horová.
Nahrávky jsou uloženy v různých takzvaných paměťových institucích, jako jsou muzea a knihovny. Vlastní archiv má také Český rozhlas či Česká televize, ovšem i soukromá vydavatelství typu Supraphon.
„Každá z těch institucí má jiné poslání a jiné úkoly, a tím pádem dostupnost je velmi obtížná. Neexistuje ani centrální evidence, některé ty sbírky nejsou dokonce ani zpracované, takže když hledáte třeba diskografii Bedřicha Smetany, musíte prohledat spoustu zdrojů a nemáte jistotu, že jste našel relevantní a správné informace,“ vysvětluje muzikoložka.
Zdola to nejde, shora by mohlo
Monografie chronologicky shrnuje snahy o vznik národního zvukového archivu a zamýšlí se i nad příčinami, proč zatím skončily neúspěchem. „Pravděpodobně je to tím, že vždycky chybí finance nebo politická vůle nebo silná osobnost, dokonce se promítly negativně i některé přírodní nebo společenské události,“ podotýká Horová.
Podle ní se ukázalo, že „zdola“ není možné problém koordinovaného uchování zvukového dědictví řešit. „Je potřeba, aby to bylo řešeno z pozice ministerstva kultury, do jehož gesce tato problematika spadá,“ nabádá.
Dodává, že cílem není vystavět novou budovu archivu na zelené louce. „Jde o to nahrávky zevidovat a věnovat se jejich digitalizaci. A to plánovaně a podle strategických národních plánů. Zařídit, aby zde existovala pověřená, kompetentní instituce, která by za to byla zodpovědná,“ apeluje na resort kultury.
