Textilní tiskařská technika modrotisk se dostala na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Při zasedání na Mauriciu o tom rozhodl mezivládní výbor. O zápis společně žádalo Česko, Slovensko, Německo, Rakousko a Maďarsko. Mezivládní komise rozhodovala také o výhradně českém zápisu tradiční krkonošské výroby vánočních ozdob. Tento návrh ale nepřijala. Je třeba ho přepracovat.
Podle českého poradce UNESCO pro nemateriální dědictví Bohumila Straky takzvanou nadnárodní nominaci modrotisku označil mezivládní panel za excelentní. „Nominace měla nejen vynikající ocenění mezinárodní hodnoticí komise, ale úspěch je o to větší, že nadnárodní společné nominace se podávají zřídka, protože je to komplikované a stojí to velké úsilí,“ vysvětlil Straka.
„Tato nominace výrazného řemeslného umu a lidské tvořivosti vlastní pěti sousedícím zemím našeho regionu je příkladem provázanosti našich zemí, které i přes rozdílné jazyky a kulturní projevy některé kulturní jevy sdílí,“ uvedl ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD).
- Co je modrotisk? Modrotisk je unikátní metoda takzvaného negativního tisku. Nejdříve se na bílé plátno natiskne vzor speciální tiskařskou směsí, takzvanou rezervou, složenou převážně z kaolinu a arabské gumy, a poté se ve velkých kádích barví na modro v barvě indigo. Tiskařská rezerva se poté vypere v octové vodě a zůstane jen čistě bílý vzor.
- Modrotisk v minulosti a dnes: Metoda modrotisku má v Česku dlouhou tradici. V 19. století byla modrotiskařská dílna téměř v každém malém městečku, v současnosti jsou v tuzemsku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici. Modrotisková dílna rodiny Danzingerů vznikla v Olešnici na Moravě již v roce 1816 a technologie, kterou nyní vyrábí, byla poprvé použita v roce 1849. Dílna rodiny Jochových ve Strážnici byla založena v roce 1906.
Pro Česko jde již o šestou položku na seznamu nehmotného kulturního dědictví. Naposledy byla v roce 2016 přijata společná nominace se Slovenskem na zápis loutkářství. Na listině je už také sokolnictví, slovácký tanec verbuňk, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a jízdy králů na jihovýchodě České republiky.
- Verbuňk (zapsaný 2005): Tradiční slovácký tanec, jehož počátky spadají do 18. století a jsou spojeny s odvodem branců do armády (odtud název). Během let se ale využití verbuňku rozšiřovalo a začal se tančit i při dalších příležitostech. Dnes je k vidění například na hodech, tanečních zábavách či svatbách. Verbuňk je specifický tím, že ačkoli jej muži většinou tančí společně, vystupuje každý sám za sebe a improvizacemi, použitými figurami nebo držením těla navíc dává najevo svou příslušnost k některé ze zhruba 140 obcí regionu. Odborníci dnes rozeznávají šest typů verbuňku, ti nejlepší tanečníci spolu každoročně soutěží třeba na folklorním festivalu ve Strážnici.
- Masopustní průvody s maskami na Hlinecku (2010): Spolehlivé doklady o podobě zvyku na Hlinecku pocházejí z první poloviny 19. století, podoba masek předávaných z otce na syna je ale podle etnografů nejspíše starší. Kořeny slavností, které měly zajistit dobrou úrodu, plodnost a také vítaly blížící se jaro, pak sahají ještě do předkřesťanských dob. Tradice je dodnes živá zejména v několika obcích mikroregionu Hlinecko (Studnice, Vortová, Hamry a místní část Hlinska Blatno), na jejím zachování má zásluhu i skanzen na Veselém Kopci.
- Každá z masek v průvodu má svou roli a také místo, jako první jde kobyla a naopak poslední ras. Mezi nimi procházejí nejprve takzvané červené maškary – strakatý se ženou (i ji jako tradičně všechny masky představuje muž) a turci – a ke konci průvodu jdou maškary černé, tedy kominíci, slamění a židé. Právě ty mají za úkol pomazat obličeje přihlížejících (dříve obyvatel vsi, kterou průvod dům od domu procházel) zvláštním mazadlem. Na konci slavnosti, při které nechybí řízná hudba ani pálenka, je pak poražena a opět oživena kobyla.
- Sokolnictví (2010): Tradiční způsob lovu za pomoci vycvičených dravých ptáků, který se podařilo v posledním půlstoletí opět vzkřísit k životu. Sokolnictví se zrodilo ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na Blízkém východě, odkud se rozšířilo na východ i západ. Na území dnešní ČR jej přinesli v první polovině pátého století Hunové, lov pomocí ptáků pak zažíval rozmach zejména od 14. do 16. století. Už ve 13. století pak vznikla sokolnická výstroj, která se prakticky v nezměněné podobě používá dodnes.
- Soumrak sokolnictví přišel s vynálezem střelných zbraní a hlavně rozšířením jejich loveckých verzí. Od 19. století se dříve slavný způsob lovu ocital na okraji zapomnění nejen v Česku, ale i v celé Evropě s výjimkou Británie. Tradice však zůstala zachována v Asii. Pokusy o obnovení českého sokolnictví se datují do meziválečného období a jsou spojeny se jménem Bedřicha Mensdorffa-Pouillyho. Podařilo se to ale až ve druhé polovině 60. let, když v roce 1967 v Opočně vznikl Klub sokolníků. Vedle Česka se zápis týká deseti dalších zemí.
- Jízda králů (2011): Jízda králů patří k nejznámějším folklorním zvykům v České republice, její tradici v současnosti udržují v pěti obcích či městech na Uherskohradišťsku a Hodonínsku. Psané záznamy se datují až do roku 1808, obyčej je ale podle všeho ještě starší. Každoročně se koná pouze ve Vlčnově, na dalších místech je periodicita delší.
- Původ Jízdy králů je nejasný, podle etnografů pravděpodobně navazuje na pohanské iniciační rituály pro dopívající chlapce. Aktéři jízdy, tedy král s doprovodem oblečeni do ženských krojů, podle nejznámější verze připomínají uherského krále Matyáše Korvína, který po porážce od vojsk Jiřího z Poděbrad v roce 1469 prchal z bojiště v přestrojení za ženu. Inspirací pro vznik Jízd králů ale bylo nejspíše více, připomínají se třeba družiny výběrčích daní slovanských knížat, které krajem objížděly po žních.
- Loutkářství (2016): Loutkářství je unikátní už od rozšíření v době národního obrození, kdy loutky byly prakticky v každé rodině. Kočovní loutkáři kdysi znamenali první kontakt lidových vrstev s divadelní kulturou. Na tradici je vedle vlastního herectví cenná i výtvarná, scenáristická a hudební složka.
- Loutkářství se udrželo i do moderní doby, v polovině minulého století, kdy ještě nevysílala televize, u nás existovalo kolem 3000 souborů, dnes je jich asi 300. Typické jsou i některé loutky, například Škrhola, Kašpárek či Spejbl s Hurvínkem, který právě slaví devadesátiny.
Krkonošské vánoční ozdoby neuspěly
Na nynějším zasedání UNESCO se rozhodovalo také o výhradně českém zápisu tradiční krkonošské výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček. Ty se už více než sto let vyrábějí v Poniklé na Semilsku.
Mezivládní komise ale návrh na zařazení na seznam nehmotného dědictví nepřijala. Nominace bude na žádost posudkové komise přepracována a předložena ke schválení v dalším cyklu. Podle Vladimíry Jakouběové, ředitelky Muzea Českého ráje v Turnově, které návrh na zápis vánočních ozdob zpracovávalo, by měl být návrh znovu podán v březnu.
Seznam nehmotného dědictví zahrnuje více než čtyři stovky různých zvyků, tradic nebo kulturních událostí. Doplňuje tak známější soupis světového kulturního a přírodního dědictví o více než 1000 položkách, mezi nimiž jsou hory, jezera, národní parky, budova, ale i celá města.
