Civilní sociální drama o ženě v nesnázích, která to nechce vzdát, osciluje mezi reminiscencemi na italský neorealismus a hořko-sladkými portéty outsiderů v opusech Akiho Kausimäkiho. Bratři Jean-Pierre a Luc Dardennovi opět nabízejí autentický život a obnažené mezilidské vztahy v přímém přenosu.
Je symptomatické, že se tihle dva talentovaní Dardennové narodili v první polovině padesátých let, stále ještě rezonujících neorealismem, v době, kdy Vittorio De Sica natočil Zázrak v Miláně, Cesare Zavattini mu napsal scénář k Umbertovi D., Guiseppe de Santis se podepsal pod Řím v jedenáct hodin a Federico Fellini nás zavedl na svoji Silnici. A stejně tak je příznačné, že v roce 1996, kdy bratři Dardennové výrazně zabodovali na festivalové scéně se svým snímkem Slib, točí svérázný Fin Aki Kaurismäki (poté, co si to natrénoval na Bohémském životě a Děvčeti ze sirkárny) první díl volné trilogie o poznamenaných outsiderech Mraky odtáhly (po kterých následuje Muž bez minulosti a Světla soumraku).
S neorealisty Dardennovi spojuje cit pro realistické sociální drama, jehož těžištěm je na jedné straně každodenní boj obyčejného člověka o přežití a na druhé vymezení se proti mainstreamu (tehdy „filmy bílých telefonů“, tedy salónní konverzační komedie). A s Kaurismäkim sdílejí pochopení a lásku ke stigmatizovaným životním looserům z periférie.
Belgický bratrský pár (naposledy jsme od něj v kinech viděli Kluka na kole), jehož autorské filmy jsou pravidelně oceňovány na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, se tentokrát tak trochu vrací k tématu, které již reflektoval. Totiž k sedmnáctileté Rosettě (1999), jež hledala práci tak zarputile a přesvědčivě, až na tomhle prestižním mezinárodním festivalu našla Zlatou palmu a cenu pro nejlepší herečku. Dva dny, jedna noc tentokrát řeší sice do jiného kontextu zasazený, ale v zásadě podobný problém, který tentokrát náleží životem už notně ošoupané a ne úplně zdravé Sandře, matce dvou dětí, o jejímž dalším osudu v práci nechal zaměstnavatel mazaně a alibisticky hnusně hlasovat její spolupracovníky.
Tisíc eur za Sandru
Tolik hodil šéf, který si sám nechce pálit prsty, do banku a teď čeká, co to s nimi udělá. Přesně tolik totiž většina z nich na prémiích vydělá, když bude hlasovat pro její propuštění, a přesně o tolik přijde, když ji hlasováním kolegiálně podpoří. Jak triviální a myšlenkově chudé, řeknete si možná v tuto chvíli, protože vás jen těžko může na první dobrou napadnout, jak působivou a oslovující výpověď z této (v zásadě) schematické přiboudliny, dokáží empatičtí Dardennové vydestilovat. Jak velké a osobní drama lze na tak malé ploše vyklenout. Neboť Sandra má (v souladu s titulem) dva dny a jednu noc na to, aby individuálně obešla svých šestnáct kolegů a přesvědčila je, aby se ve druhém hlasování postavili na její stranu.
A téměř reportážní kamera Alaina Marcoena se od ní ani na okamžik nehne, doprovází ji k jednotlivým zamčeným dveřím a neúprosně zaznamenává její rozechvělou žádost a zachycuje radost, zklamání, pokoření i únavu z téhle vyčerpávající cesty mezi kontroverzními lidskými charaktery. Tohle vše totiž brilantní Marion Cotillardová, v obnošených džínách, rozšláplých polobotkách, sepraném triku, nenalíčená, nevyspalá a s vlasy staženými gumičkou do culíku, dokáže skvěle a přesvědčivě vyjádřit.
Bez Cotillardové by film takto autenticky nefungoval, bez ní si ho jen stěží dovedu představit. Stereotyp je tu funkční tím, jak ji vysiluje a ubíjí. A Dardennové zaslouží pochvalu nejen za to, že to riskli a celý projekt na něm vlastně postavili, ale také (a možná především) za výběr herečky, která s ním dokáže takhle pracovat.
Nikdo na to nezapomene!
Navzdory depresi a splínu jsou Dva dny, jedna noc neokázalým a čistým poselstvím o naději. Je to film, který nikam nepospíchá, nepotřebuje hudební kulisu a zřejmě na něj nebudete chodit po druhé, protože si ho napoprvé dobře zapamatujete. Jednoduchý příběh o složité volbě, kde každý má svoji pravdu, odehrávající se na malém městě někde ve Valonsku, jemuž pomohl chronologický způsob natáčení a jenž tam, kde by mohl být melodramatický, je důsledně realistický. Nestojí tu proti sobě bohatí a sociálně slabí, ale chápající, egoističtí nebo pragmatičtí, jak už to tak v reálném životě bývá.
Dardennové nekalkulují, netlačí na pilu, nemanipulují, spíše vás zvou, abyste byli při tom, až Sandra zabojuje o svou důstojnost. Jako by vás chtěli probudit z podřimování v kinosále, jako by vás nechtěli zasáhnout, ale spíše zainteresovat, jako by se vám chtěli dostat pod kůži a věřili, že ji budete schopni nastavit. Tak je nezklamte a prožijte to spolu s nimi a s ní!
DEUX JOUR, UNE NUIT/DVA DNY, JEDNA NOC - Belgie/Itálie/Francie 2014, 95 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie a scénář: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne. Kamera: Alain Marcoen. Hrají: Marion Cotillardová (Sandra), Fabrizio Rongione (Manu), Olivier Gourmet (Jean-Marc), Catherine Saléeová (Juliette). V kinech od 4. prosince 2014.
