Je to zdánlivě nevinná, chlapecká tvář zrůdy, ze které se vám bude chtít záhy blinkat a budou hrůzou vstávat vlasy na hlavě. A to je docela riskantní upozornění, protože tenhle vraždící úchyl miluje čerstvě stažené skalpy, z nichž ještě odkapává krev a které právě strhnul z pokud možno ještě (alespoň částečně) žijících obětí. Aby si to pořádně užily. A vy, kteří jste v tu chvíli ne(z)vrátili do kornoutu od popcornu jeho předchozí obsah a tyhle výživné slasherové chuťovky můžete, si to užijte spolu s nimi.
Ptáte se, co pudí maniaka Franka, aby v L.A. vraždil krásné holky, odřezával z nich trofejní skalpy a ty pak láskyplně navlékal na lysé hlavy figurín, které ve své dílně restauruje? Inu nejspíš v tom bude nějaká hodně pošahaná psychoneuróza, potácející se mezi oidipovským komplexem, nekrofilií a bezmocnou zuřivostí nadrženého impotenta (nebo nějaký jiný, podobně vražedný a ujetý mix). A také fakt, že vlasy jsou jediná část lidského těla, která vydrží věčně.
Jeho slizká a krvavá stopa třísní zapadlé uličky L.A. a vzbuzuje hrůzu a děs, neboť se vrátil po stopách geneticky spřízněných vraždících monster v čele s Jackem Rozparovačem a původním, kultovním Maniakem, kterého v roce 1980 přivedl na filmové plátno a (tehdy) do ulic New Yorku William Lustig. No a teď je tu znovu, stejně nabuzený, nebezpečný, neodhadnutelně krvelačný a zručně skalpující holky, tentokrát pro změnu na západním pobřeží.
Upocená noční ulice páchne beznadějí, chlastem, trávou, sexem za pár babek – a také surovou a neodvolatelnou smrtí. Neboť toho večera se bestie znovu vydala na lov. Její dech je přerývaný a zajíkavý, jako by se zalykal zbytnělou předtuchou dalších krvavých orgií. Na okamžik se jejich oči střetly, když Judy mezi pouličními stíny zahlédla jeho tuctovou, bledou tvář nemocného člověka.
„Taky tě vidím, Judy,“ šeptal do noci jeho tichý hlas, který k ní nemohl dolehnout, „vím, kde bydlíš, uvidíme se později!“ Když ve zšeřelé chodbě odemykala dveře svého bytu a konečně ho zaslechla, bylo již pozdě. Na zoufalý výkřik, na odevzdanou modlitbu - na cokoli. „Prosím nekřič, jsi tak krásná,“ řekl obdivně a ostrou čepelí jí vzápětí přeťal krční tepnu, kterou z ní nezastavitelně začínal unikat život. Když bublavé výtrysky tmavé krve ustaly, s pohledem upřeným někam do hlubin svého temného světa provedl v mrtvolně bledé tváři dlouhý zářez, zkušeně vedený na hranici čela a vlasového porostu, pak pevně uchopil její zakrvácenou kštici a prudce zatáhl…
No a máte to (poprvé) za sebou, protože nic jiného Maniak v zásadě nenabízí. Respektuje a ctí totiž nepsaná pravidla slasheru, která zdůrazňují klíčovou roli psychopatického zabijáka a v zásadě kašlou na příběh. A tak je jasné, že toho večera svojí deviací vytočený Frank nezabíjel a neskalpoval poprvé ani naposled.
Po několika minutách se tak láme chleba, který rozhodne, zdali raději okamžitě nevypadnete na úlevného panáka, nebo se spokojeně uvelebíte v pohodlném křesle multikina v blahé předtuše, že ne každý remake musí být nutně jen řídký vývar původního a vám (otrlým divákům, kterým nic hnusně hustého není cizí) se konečně dostane něčeho, na co jste dlouho čekali. Neboť hlavně pro vás tuhle drásavě drsnou a bezútěšnou hororovou kreaci Franck Khalfoun, pod bedlivou produkční záštitou specialisty na drsnou hororovou školu Alexandrea Aji (Noc s nabroušenou břitvou), s gustem, přehledem a respektem k žánru natočil.
Franck Khalfoun má ve své filmografii (s tímto) tři hrané celovečeráky, což evidentně není mnoho, a jakkoli z tohoto minivzorku nelze dělat převratné závěry, je zřejmé, že se nikoli náhodou kamarádí právě s Alexandrem Ajou a v dlouhometrážní hrané tvorbě debutoval tísnivým hororovým thrillerem z podzemních garážích P2. A na téhle vlně jede dál, protože má cit pro její temné hlubiny a nebojí se nechat se vtáhnout do jejích vražedných válců. Režijně čistě a (sebe)jistě zvládnutý Maniak je toho přesvědčivým důkazem.
A také je důkazem toho, že Khalfoun je režisérem nejen precizním a žánr respektujícím, ale také tvůrcem přemýšlivým a kreativním. Tentokrát to prokázal až překvapivě masivním a důsledným dodržováním obrazové „Ich-formy“, tj. tím, že drtivou část stopáže vede kameru tak, aby suplovala osobní pohled ústředního devianta, a pronikavě a osobně tak vtahuje diváka do děje. Je to drsně autentické, místy těžko snesitelné, ale rozhodně sugestivní, drásavé a účinné.
A Elijah Wood, jehož hobití minulost není ještě zdaleka promlčená a malinko hází vidle do každé jeho nové role, tu není traktován jako klasický, jednorozměrný záporák, ale jako postava zraňující, ale i zraňovaná, které sice nemůžete nikdy odpustit, ale také jí nedokážete upřít šanci na vykoupení. A tak téměř celý snímek vlastně absolvujete jakoby skrze zlověstný pohled Maniaka, což kromě tísnivé autenticity může někdy evokovat až pocit jakési zvrhlé blízkosti a paradoxního spoluprožívání brutálních ohavností, které vlastně ani nechcete vidět, ale nějak se nedokážete přinutit dívat se jinam. I když tu estetika krve a gore efekty nedosahují přebujelých parametrů třeba béčkového Hostelu, je i tohle film, který bolí, zvedá žaludek a věcný dotaz „Máš to rád drsný, brouku?“ mění ve výzvu k úchylné řezničině.
Z uvedeného je zřejmé, že tenhle nářez, umocňovaný silnou hudební složkou, který zatím sklízí slušné ohlasy na (téměř) všech frontách, není filmem pro každého, a už vůbec ne pro všechny. Rozhodně pak ne pro ty, kteří/které jsou ve fanklubu Froda Pytlíka a romantickou aurou obklopeného Elijaha Wooda, jehož tvář je tu k vidění spíš jen v zrcadlech a matném odrazu lesklých ploch. Možná je dobře, že některé obrazy jsou lehce rozostřené, protože i tak je tu toho (šíleného) k vidění až dost. Z kina si ponesete lepkavý pocit, že tohle všechno je v tomto morbidním a nemocném světě vlastně možné, a také štiplavou pachuť všudypřítomné deviace, která vás donutí dvakrát se ohlédnout přes rameno, než začnete odemykat domovní dveře.
Maniak je horor, který má hororovou atmosféru a funguje jako horor, což v tomto postmoderním, barvitě namixovaném, filmovém světě již není možné brát jako žánrovou samozřejmost. Nebude vám s ním dobře, nedokážete ho jen tak setřást a nějaký čas ho tak ještě povlečete s sebou. Setkání s ním je zážitkem mrazivým, brutálním a znepokojujícím. Na rozdíl od jeho skalpovaných obětí si ale můžete vybrat, zda ho záměrně a úlevně minete, nebo do toho půjdete čelem a budete se téměř hodinu a půl dívat na tento svět očima vraha, úchyla a devianta. Je to výjimečný záhul, zkušenost i příležitost.
MANIAC / MANIAK. Francie/USA 2012, 93 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Franck Khalfoun. Scénář: Alexandre Aja, Grégory Levasseur, C.A. Rosenberg. Kamera: Maxime Alexandre. Hudba: Rob. Hrají: Elijah Wood (Frank), America Olivová (Frankova matka), Nora Arnezerová (Anna), Liane Balabanová (Judy), Sammi Rotibi (Jason), Megan Duffyová (Lucie). V kinech od 7. února 2013.
