Moskva - Jako umělecky nekonformní, temperamentní a projevem aristokratická bytost čelila šikaně sovětského režimu a svůj mimořádný talent prosazovala jen s obtížemi. Ruská baletka Maja Plisecká se ale i tak dokázala prosadit a stát se hvězdou moskevského Velkého divadla, se kterým spojila celý svůj život, a postupně také ruského a světového baletu. Tato výjimečná baletka a choreografka se narodila 20. listopadu 1925.
Skvělá technika, oduševnělost, temperament a hlavně ženská smyslnost a elegance, to jsou jen zlomky z projevu Plisecké. Odtančila většinu klasických rolí. Tou nejslavnější se stala Umírající labuť. V roce 1996, v neuvěřitelných jednasedmdesáti letech, ji předvedla i nadšeným Čechům v Národním divadle.
Sólistka „nejlepšího divadla na světě“
Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v Moskvě v rozvětvené židovské rodině původem z Litvy a dětství prožila na arktickém souostroví Špicberky, kde byl její otec ředitelem uhelných dolů. Když jí bylo 13 let, bolševici jejího otce zastřelili po vykonstruovanému proces. Matka, herečka němého filmu, zažila prostředí komunistického gulagu a poté vyhnanství v Kazachstánu.
S baletem začala v devíti letech a o dva roky později již stála na prknech „bolšáku“. V roce 1943 ukončila studia na choreografickém institutu a byla přijata jako sólistka „nejlepšího divadla na světě“, jak s láskou hovoří o Velkém divadle. Vedení divadla jí ale nebylo nakloněno, osudy jejích rodičů i židovský původ vykonaly své. Slavnou dvojroli Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, která se pak stala její životní rolí, tančila poprvé v roce 1947.
Pod dohledem režimu
Šikana a ponižování ze strany režimu představovaly odvrácenou stránku života výjimečné a obdivované umělkyně. Plisecká byla sledována, dlouho se nemohla podívat na Západ. Štěstí v osobním životě v temné době znamenala svatba s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem, se kterým žije dodnes.
Mezinárodní kariéra Plisecké vlastně začala až v roce 1959, kdy na přímluvu samotného Nikity Chruščova hostovala v New Yorku. Na své pouti po celém světě se setkala a mnohými šéfy států. Její první zahraniční cesta však vedla v roce 1947 do Československa. „Když slyším slovo Praha, mám vždy velmi příjemný pocit…“ vzpomínala později.
Labutí pohyby
Kromě Odetty a Odilie patří k nejslavnějším rolím Plisecké Kitri v baletu Don Quijote, Zarema v Bachčisarajské fontáně, hlavní role v Raymondě Alexandra Glazunova nebo Carmen v choreografii Kubánce Alberta Alonsa v baletním opusu, který úpravou hudby z Bizetovy Carmen vytvořil její manžel Ščedrin. A potom hlavně Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saense v choreografii Michaila Fokina. „Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí…, abych pochopila fyziologické zákonitosti těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché - po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná,“ vzpomínala Plisecká.
Postupně jí však klasika přestávala stačit a v 70. letech začala sama „choreografovat“. Prvním výsledkem byla Anna Karenina na Ščedrinovu hudbu. Spolupracovala také se světovými choreografy Mauricem Béjartem a Rolandem Petitem. Béjart dokonce přímo pro Pliseckou vytvořil několik baletů. V roce 1983 převzala na dvě sezony vedení baletu Římské opery, v letech 1987-1990 vedla balet Národního divadla v Madridu.
Já, Maja
O svém životě mnohé vypověděla v autobiografii Já, Maja, která se však nesetkala s jednoznačným nadšením. Jejím kritikům vadí, že jako sovětská celebrita za totalitního režimu tak moc netrpěla a na rozdíl od svých kolegů Michaila Baryšnikova či Rudolfa Nurejeva také nezvolila emigraci. Prý se bála odplaty a důvodem byla také láska k Velkému divadlu a manželovi, který by prý nikdy odejít nedokázal. Ani jeden z nich nebyl ve straně, Ščedrin dokonce odmítl podepsat dopis umělců schvalující obsazení Československa okupačními vojsky.
I v pokročilém věku je Plisecká stále aktivní. Ještě před lety učila balet, stále cestuje po světě a bojuje za práva žen. Střídavě žije v USA, v Mnichově nebo v litevském Trakai. V roce 1991 s manželem přijali litevské občanství a má i španělské.
