„Jsme šelmy, nebo se šelmami stáváme?“ ptá se nezvaný host Radim na svatbě, kam se prodychtil vyrovnat jeden starý účet. A právě touhle proměnou dokážeme zaskočit svoji nic netušící kořist. Jsme skuteční predátoři, nebo jen hladoví lovci svých stínů, oběti vlastní vyprahlosti, neschopnosti dále milovat a nenaplněné potřeby být milováni?
Ale kam se pak poděla všechna ta láska, která tu přece kdysi byla? Musela tu být, když jsme hlavně kvůli ní zkřížili naše mimoběžné cesty. Tak v co jsme ji proměnili, za co rozměnili, s kým tak rozmařile utratili a do jaké valchy bezstarostně vsadili, s vědomím, že je to poslední, co máme. A teď škemráme o její dotek, který nepřichází? Nebo ho skrze vlastní okoralost nedokážeme zachytit.
Ale dokud máme v kapse ještě pár drobných, dokud se dokážeme ještě takhle ptát a dokud bude tandem Hřebejk–Jarchovský riskovat pověst etablovaných mainstreamových retro bavičů riskantně vstupovat na tenký led současného psychologického dramatu a čas od času nám to tak (byť poněkud didakticky) připomínat, je tady možnost, že si uvědomíme, že se někde stala chyba! A pokud nás to bude iritovat, znepokojovat a prudit, máme šanci, že Líbánky jsou, nebo spíš mohou být, posledním krokem k tomu, aby dva blízcí lidé uchopili dva cizí životy a začali je respektovat a sdílet.
Chce se mi s vědomím jistého zjednodušení a tolerance konstatovat, že opus vzbuzující takovéto pocity a vyvolávající obdobné otázky je užitečným a potřebným sdělením o smutném stavu naší nezřídka promarňované existence. A kdyby nic jiného, tak toto činí jeho právo na život odůvodněným a jeho sdělení naléhavým a smysluplným, což nevylučuje, že je zároveň poněkud schematické, tezovité a vlastně docela obyčejně konstatující naši obyčejnou nedokonalost. Ale, říkám si ve snaze se přesvědčit (a docela mi to jde), není právě v téhle jednoduché obyčejnosti značná dávka autenticity, směřující ke znepokojivému pocitu, že se něco takového někdy někde někomu doopravdy nějak takto mohlo stát?
Kolona svatebních aut, v čele s bílým kabrioletem Volvo C70, uhání barevně podzimní jihočeskou krajinou, aby s protagonisty tohoto komorního příběhu vklouzla do vyprávění o nepromlčené vině a stigmatizované mrše minulosti, která má tendenci nakonec nás přece jen dostihnout, a to zpravidla v těch nejméně vhodných okamžicích. Skvělá kamera Martina Štrby od začátku koloruje atmosféru, násobí napětí a rychle nás zavede na rozlehlé pozemky romantické venkovské usedlosti, kde se již bujaře připíjí na zdraví a štěstí novomanželů Terezy (Hřebejkova dvorní star Aňa Geislerová) a Radima (pro film objevený chlapák Stanislav Majer), kteří do toho jdou již podruhé. S těmi nejlepšími úmysly a vírou, že sice nejsou jeden pro druhého první, ale mohli by být poslední, protože tentokrát to přece vyjde! Jenomže, jak známo, dobré úmysly a víra v křehkých a snadno zranitelných vztazích mezi lidmi samy o sobě zpravidla nestačí.
Obzvlášť když mezi svatebčany suverénně bloumá nezvaný a podivně neodbytný host Benda (oběť své jinakosti, také trochu mstitel a další Hřebejkův herecký filmový objev Jiří Černý), s pomačkanou igelitkou, ukrývající svatební dar, který je schopen pohřbít Terezinu naivní iluzi o novém spokojeném životě a razantně nahlodat Radimovu zdánlivě neprůstřelnou suverenitu. Ustojí tihle dva nečekanou zkoušku? Nepřeválcuje je temný stín starého hříchu? A může hrst dávno vychladlého lidského popela způsobit, že v jejich životech už nikdy nic nebude jako dřív?
Líbánky kladou hodně nesvatební a znepokojivé otázky a nechávají vám prostor, abyste si případné odpovědi již našli sami. Nenutí vás tuhle hru na emancipovaného diváka sice dohrát, ale vzbuzují pocit, že když do toho nepůjdete, zbytečně se o něco (ne zcela marného) připravíte. Spolu s Kawasakiho růží (2010), dramatem o naléhavosti staré viny, možnosti ji odpustit a schopnosti ji ustát, a téměř thrillerově aranžovanou, drsnou a dusnou Nevinností (2011) tvoří tenhle (zatím) poslední společný opus Hřebejka a Jarchovského volnou trilogii, která ilustrativně dokládá jejich odklon od oblíbeného dobového retra k silným aktuálním tématům se zřetelnými psychologickými kontexty.
Kromě zjištění, které nijak zvlášť nepřekvapí, totiž že retro (byť přijde dráž) se s odstupem píše a točí snáz, spojuje tento aktuální triptych především potřeba nalézt silné téma a odvyprávět oslovující osobní příběh. A také až příliš doslovná snaha ho maximálně dopovědět, a to i tam, kde by mu slušela volnější dikce, k sebeúčasti provokující náznak a k vlastní kreativitě vybízející volnost „open endu“. Dalším společným rysem je pak skutečnost, že vlastní příběhy této minisérie sice nejsou extrémně sofistikované, pseudoartově stylizované a třeskutě originální, ale vždy nabízejí solidní základ a inspiraci pro filmově zajímavou a emocionálně nasycenou režii. Jako by Jarchovský Hřebejkovi připravoval půdu pro smeč, která sice může někdy skončit lehce za čárou, ale je stylově a elegantně provedená. Ale zároveň ho také tak trochu nutil říci vždy o něco víc, než by musel. Třetím symptomatickým znakem těchto tří opusů je pak programová snaha o zajímavý casting, který kombinuje vyzkoušené protagonisty s neokoukanými tvářemi.
Do tohoto konceptu Líbánky docela organicky zapadají. A je namístě připomenout, že jejich dramaturgický koncept může právem evokovat reminiscence i na brilantní psychologické dánsko-švédské drama Thomase Vinterberga Rodinná oslava (1998), založené na obdobném schématu, kdy je výchozí harmonický akt rychle válcován konflikty, plynoucími z morální krize a koroze osobní identity. Zpočátku nevinná story tak rychle zmutuje v dusné poselství o vině a jejích stigmatizovaných pachatelích a obětech.
Pravda, Hřebejkův „svatební“ spektákl nesází, tak jako Vinterbergův koncept, tolik na psychologickou analýzu postav a Martin Štrba netočí primárně handkou z ruky ve stylu hnutí Dogma 95 (což je dobře, protože bychom jinak přišli o jeho barvité, idylické a spektakulární záběry). Nicméně v obou těchto případech se výchozí selanka mění v trauma a Terezin svatební závoj začne být rychle potrhaný mučivou pochybností a pokaněný bahnitou sedlinou temné, nemocné a odvrácené strany lidské duše. Duše, na kterou všechno vsadila, a teď to bude muset buď vzdát, anebo předstírat výhru.
Líbánky, které si z letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech odnesly Cenu za režii, možná nejsou dokonale vyvážené, někde jsou příliš doslovné a někde zase spíše jen nahozené a jejich dikce je občas až příliš melodramatická. Ale rozhodně mají co říci! Tak jako jejich smutný hrdina. Nikdo ho nezná, nikdo ho nepozval, nikomu není příjemná jeho neodbytná přítomnost. Ale je tu proto, aby vydal svědectví o tom, jací jsme a jací jsme byli. Takový nenápadný, obyčejný a šedivý Jan Benda, který může kdykoli vstoupit do našeho života a vystavit účet, který nejsme schopni zaplatit. Každý ho někde máme…
LÍBÁNKY. ČR 2013, 98 min., přístupné, 2D. Režie: Jan Hřebejk. Scénář: Petr Jarchovský. Kamera: Martin Štrba. Hudba: Aleš Březina. Hrají: Aňa Geislerová (Tereza), Stanislav Majer (Radim), Jiří Černý (Benda), Kristýna Fuitová (Renata), David Máj (Milan), Jiří Šesták (Karel), Jana Radojčičová (Marie), Matěj Zikán (Dominik), Vlastimil Dušek (Stanislav), Eva Kukučková (Ivana). V kinech od 22. srpna 2013
