Nejen pověstný tucet vajec a praktické rady do domácnosti, ale i národní cítění se Magdalena Dobromila Rettigová snažila přimíchat do svého působení zejména na dívky. Duševní potrava pro ni byla neméně důležitá jako dobře uvařená krmě. A to i v kurzech, které tato kuchařka, ale také buditelka a spisovatelka vedla v Litomyšli, kde před sto osmdesáti lety, 5. srpna 1845, zemřela.
Vyrůstala v rodině purkrabího Františka Artmanna na panství Všeradice. Zemřel, když jí bylo osm let, a matčina výchova byl poněkud citově chladná. Musela pomáhat vydělávat na živobytí a starala se o domácnost, přičemž matka od ní vyžadovala mnoho precizně odvedené práce. Sama ve svých pozdějších prózách hrdinkám málokdy odpustila pochybení.
U Artmannů se mluvilo německy, byť její matka byla české národnosti. Nicméně vařilo se „česky“, naznačuje předmluva k prvnímu a třetímu vydání Domácí kuchařky, bezpochyby nejznámějšímu dílu Rettigové. „Nevydávám ji za žádnou dokonalou knihu kuchařskou, jest to jenom sbírka jídel, jak je má babička a máti (obě Češky) vařily, a já všecko zkoušejíc, tak dalece chutné k požívání shledala,“ píše v ní.
Do českého prostředí nicméně Magdalenu uvedl až manžel, o jedenáct let starší právník, ovšem rovněž vlastenec s literárními ambicemi Jan Alois Rettig. Česky se tak začala učit teprve v dospělosti, přesto zapadla do buditelských kruhů. A jak bylo u vlastenců zvykem, Rettigovi si každý přidali i jedno české křestní jméno, tedy Dobromila a Sudiprav.
K vaření dívkám četla
Lásku k češství budovala Rettigová především u mladých dívek – a vedla ji přes žaludek. Měšťanským dcerkám, které k ní docházely učit se vařit a hospodařit v domácnosti, četla k práci z českých knih. „Věřila, že když dívky – lidově řečeno – budou něco v hlavě mít, tak budou mít pak co předat svým vlastním dětem,“ podotýká publicistka a spisovatelka Martina Bittnerová.
Ostatně Rettigová se obracela hlavně ke vzdělanějším městským vrstvám. Posledních jedenáct let svého života pobývala v Litomyšli, kam se mimo jiné během té doby odstěhovala také Božena Němcová. Rettigová vedla dívčí kurzy, pořádala „ženské dýchánky“ a přednášela na industriální dívčí škole.
Kurzy pořádala doma a neomezovala je jen na vaření. Dívky zároveň učila, jak si neudělat ostudu ve společnosti, třeba při stolování, a jak spořádaně vést domácnost. „Vždycky zdůrazňovala nutnost hygieny,“ dodává Bittnerová.
Jak na spokojené manželství
Rettigová předkládala dívkám vzor měšťanské ženy první poloviny devatenáctého století, tedy hospodyně, manželky, matky a vlastenky (a jako taková je sama vnímána). S podporovateli českého národa a kultury udržovala kontakt ona i její manžel. Její největší přínos tkví v šíření národního uvědomění v ženském měšťanském prostředí, nepochybuje historička umění Eva Kolářová v článku pro Regionální muzeum v Litomyšli.
Výchovně-vzdělávací návod sepsala Rettigová rovněž do knihy s všeříkajícím názvem Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla. Zvláště v době, kdy „panna seděti zůstává“, zatímco „hejno neženílců se množí“.
Čtenářkám předkládá požadavky na dobré vychování i praktické rady, jak spořit nebo jak se skvrny od rezu vypuditi mají. Připomíná, že zbraněmi panen má být „ctnost, mírnost, vzdělanost duše, něžnost srdce a jemnost citů“, ale také náboženství a „pracovitost, pořádek a čistota“. Přičemž za „politováníhodné dcery“ označuje ty budoucí mladé paní, které se nevyznají ve vedení domácnosti, a místo aby vše potřebné řídily, spolehnou se na panskou, komornou a jiné služky.
Sentiment v kuchyňské páře
Rettigová psala také básně, povídky či divadelní dramata, čímž vlastně jako první česká spisovatelka stála na začátku dlouhé řady významných moderních žen, uvádí příspěvek Josefa Johanidese a Magdalény Pokorné ve Sborníku Národního muzea v Praze.
Ovšem třeba kritik a historik Arne Novák, působící na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tedy nikoliv současník Rettigové, jejím literárním příspěvkům vyčítal sentimentálnost, horlivost a „maloměstskou žvatlavost“.
O nic přívětivější nebyl ani k jejímu odkazu coby spořádané hospodyně a vyhlášené královny kuchyně, když její kuchařky hodnotil jako „významné dokumenty kulturně historické“, v nichž „velký vesmír plyne v mlze kuchyňské páry, jídelní lístek stává se deskou hodnot, bohatě a skvěle uchystaná tabule (…) líčí se jako vysoký cíl ženského snažení“.
Domácí kuchařka pro milé vlastenky
Právě kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové zůstaly – na rozdíl od jejích sentimentálních veršů a prózy (navíc nijak valné literární úrovně) – ve veřejném povědomí dodnes.
Její nejznámější kniha Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcery české a moravské poprvé vyšla v roce 1826 a již za života autorky se dočkala tří reedic. Rettigová v jedné z předmluv vysvětluje, že spěchá „mojim milým vlastenkám tuto knížečku podati“, protože „všeobecná a dílem spravedlivá stížnost jest, že se v naší mateřské řeči žádná knížka kuchařská nenachází, podle které by se dívčinky v malých městech, jakož i na statcích, zámcích, farách a dědinách říditi mohly“.
Rettigová platila a platí za vzor dobré hospodyně, čemuž odpovídalo i její vyobrazení. „V pozdějších kuchařkách po její smrti jí dávali portréty, kde je taková hospodyňka, ale na první kuchařce má portrét šarmantní mladé dámy,“ srovnává Bittnerová. Novák píše o „klidném úsměvu její masité tváře“ jako o dokladu dobové malosti.
Mýtus zakladatelky české kuchyně
Pojednání pro české a moravské dcerky v obecné rovině zapadalo mezi dobové kuchařky, které vznikly na území rakouské monarchie. Rettigová se jimi inspirovala a navazovala i na některé české předchůdce, zejména na více než dekádu starší titul od Václava Pacovského. Celý název švabachem tištěného díla zní: Knížka kuchařská aneb Zřetelná ponaučení, kterak se rozličné pokrmy jak masité, tak postní dobře připravovati a strojiti mají.
„Kuchařka (Rettigové) vzniká ve stejné době jako slavná Fyziologie chuti francouzského labužníka a kuchaře Jeana Anselma Brillata-Savarina, čili byl to evropský kulinářský pohyb, který se dotkl i českých zemí,“ doplnila v pořadu Historie.cs kontext historička Milena Lenderová.
Česky psané kuchařky Rettigové obohatily menu nejedné domácnosti nejen o její vyhlášené omáčky. „Musela si vymyslet českou terminologii a v neposlední řadě psala speciálním způsobem, a to formou vyprávění. Snažila se zlepšovat i obohacovat znalost češtiny svých čtenářek,“ vysvětluje publicistka.
Čeština, pěkný sloh psaný „s vervou“ (jak sugestivní instrukce Rettigové vystihla historička Lenderová) a praktičnost, navíc podpořená výukou měšťanských dívek přímo u plotny pod dohledem autorky – to vše sehrálo v popularitě Domácí kuchařky svou roli. „Její odkaz byl výrazně recipován obrozeneckou společností a vytvořil se až mýtus M. D. Rettigové jako zakladatelky české kuchyně,“ upozorňuje historik Martin Franc.
Byly i jiné kuchařky, ale německé nebo drahé
„Ale kuchařek bylo podstatně více, a dokonce bych se odvážil i říct, že některé byly z gastronomického hlediska pokročilejší,“ dodal Franc. Většímu rozšíření konkurenčních titulů do polic českému národu nakloněných domácností bránilo více skutečností: že byly psány v němčině a také to, že byly často dost rozsáhlé, a tudíž nákladné.
To platilo třeba pro mnohosetstránkovou Hospodářskou pražskou kuchařku, byť podle France obsahovala „vynikající recepty a mnohem víc než Rettigová čerpá z lidové kuchyně“.
A pravdou je, že podle Rettigové se nevařilo jenom v domácnostech, kde zvládli přečíst česky psané recepty. Rettigové dvorní nakladatel Jan Hostivít Pospíšil z Hradce Králové knihu vydal i v němčině. Vedl ho k tomu pragmatismus obchodníka. „Přece jen německá klientela byla bohatší a upřímně řečeno kulinářsky vyspělejší,“ připouští Lenderová.
Ober, nasol a hleď, ať je to pěkné
Listování Domácí kuchařkou usnadnilo obměnit poněkud jednotvárný jídelníček středních a nižších vrstev a vystačit si přitom s běžnými surovinami. „Při vaření hodně experimentovala, vymýšlela si vlastní recepty a jiné kuchařky z jejích receptů pak i vycházely,“ dodává Bittnerová. Rettigová také neopomínala, že jídlo by kromě žaludku mělo nasytit i oči, tedy hezké servírování k dobrému vaření patří.
Hospodyně tak mohly kupříkladu po chlebové polévce položit k obědu na stůl mrkvičku se smaženým vemenem nebo jako postnější alternativu kaštanový nákyp.
Čtenářkám Rettigová tykala, dostávaly pokyny: utři, pokrájej, ober, nasol, posyp, vyklop. „Zřejmě s hospodyňkami cítila jisté propojení a snažila se na ně mluvit neformálně. A druhá věc je, že kuchařky původně myslela jako knihy pro mladé dívky, které se teprve učí vařit,“ vysvětluje Bittnerová.
Tucet vajec pro celý dům
Ona proslulá rada „vraž tam tucet vajec“ může vyvolat dojem, že Rettigová si nelámala hlavu se zdravou výživou nebo jí nevadilo plýtvání potravinami. Jenže dnešní čtenář by měl mít na paměti, že většina receptů je míněna pro osm až dvanáct osob, protože za dob autorky se obvykle vařilo pro větší počet strávníků než dnes, poznamenává Eva Kolářová.
Hrnce se musely naplnit nejen pro samotnou měšťanskou rodinu, s početnými hladovými dětskými krky, ale také pro služebnictvo. „Městská kuchyně byla i výrazně filantropická, to znamená, že se dávalo i chudým, žebrákům,“ připomíná Lenderová.
A pokud jde o otázku, jestli bylo vyvařování podle Rettigové nezdravé, tak vysloveně ne, míní historička. Recepty nutně nepotvrzují představu o české gastronomii jako těžké a tučné. Figuruje v nich i – vařená – zelenina, jako špenát či chřest, a postní jídla, ať už pro současné Čechy nepřekvapivé ryby, nebo méně obvyklí raci, hlemýždi a žáby.
Samozřejmě olivový olej Rettigová nepoužívala. „Říká se, že hodně mastila, ale není to pravda, v jejích receptech najdeme ‚přidej másla jako ořech‘, a když už se vařilo pro hodně lidí a opravdu něco vznešeného, tak nejvýše ‚másla jako vajíčko‘, a ta tenkrát nebyla nijak velká. Její kuchyně byla opravdu šetrná,“ podotkla archeoložka a historička Magdaléna Beranová, která se věnovala mimo jiné dějinám výživy.
Austrie v žejdlíku
Odměřovalo a vážilo se na libry, loty a žejdlíky. Kromě už zastaralých váhových a objemových jednotek se v receptech objevuje celá řada výrazů pro suroviny, jimž nemusí dnešní čtenáři už rozumět. Pod pojmem „kadeřník“ si málokdo představí kadeřávek. „Třeba ústřicím říkalo austrie,“ uvedla další příklad Lenka Stibalová, vedoucí Galerie a Muzea M. D. Rettigové v autorčiných rodných Všeradicích, kde si svůj odhad dobových kulinářských pojmů mohou návštěvníci vyzkoušet v interaktivní části expozice.
A v iVysílání se lze podívat na hraný životopisný snímek, který o M. D. Rettigové natočil František Filip. Jde o televizní inscenaci podle hry Aloise Jiráska. Pro zajímavost – představitelka vlastenecké kuchařky Jiřina Šejbalová v šedesátých letech, kdy film vznikl, také vydala knihu receptů Vaříme na chatě.
