Mimopražské scény, o čemž svědčí i pozornost divadelních cen v posledních letech, jsou často zdrojem čerstvé umělecké krve. Jak se dělá divadlo v regionech a je pro regionální umělce zlatá kaplička stejně ta nejvyšší meta? Petr Fischer se ve své Konfrontaci ptal dvou divadelníků, jejichž jméno, tvorba a poetika je spojena neodmyslitelně s oblastí: Antonína Procházky z plzeňského Divadla J. K. Tyla a Davida Drábka z královéhradeckého Klicperova divadla.
David Drábek: Pro měšťana je nutné mít sedadlo v divadle. Takže spousta lidí jde do divadla proto, aby vyvětrali tesil a falešné norky. Ale pak to někoho z nich chytí a už chodí chycení. Ve fanklubu našeho divadla jich je takových velké množství. A to se mi líbí, že publikum, které máme, je velmi nadšené, příznivé, navíc na nás jezdí hodně lidí i z Prahy. A díky sociálním sítím jakoby Klicperák byl Praze ještě blíž, než skutečně je.
Antonín Procházka: Celý život jsem hrál v Praze i Plzni, vůbec to nerozlišuju. Lidi jsou v podstatě všude stejní. A herci - to je stejná banda všude.
