Multižánrové Colours of Ostrava jsou evergreenem českého festivalového léta. Osmnáctý ročník – již tradičně zasazený do industriálních kulis bývalých železáren v oblasti Dolních Vítkovic – představil ikonické osobnosti světové hudební scény v čele s Florence + The Machine a legendárními rockery The Cure. Po vychladnutí se ohlížíme zpátky a přinášíme ty nejlepší momenty.
Čtyři dny nabité muzikou jsou tak trochu výzvou a náporem na psychiku. Při pohledu do programu totiž člověk propadá lehké panice – aby stihl alespoň třetinu vystoupení, musel by se každoročně rozčtvrtit. Hnidopišské tvrzení, že na „Colours letos nic pořádného nehraje“, je tedy liché. Stačí mít chuť objevovat a ochotu pustit si do sluchátek jiný playlist než obvykle.
Tým pořadatelů v čele s ředitelkou Zlatou Holušovou letos na stůl vysázel samá esa. Zvučná jména jako Rag'n'Bone Man, Tom Walker, Lewis Capaldi, Zaz, Years & Years, The Cure a Florence + The Machine přitáhla početné davy, které následně propadly kouzlu i jejich méně známých kolegů jako například Rosborough, Lola Marsh, Opal Ocean nebo Pierce Brothers. V době, kdy ceny v hudebním průmyslu míří závratně nahoru, a pro český trh tak není snadné interprety „ulovit“, jde o skvělý line-up. Vybrali jsme z něho ty nejzásadnější momenty:
Komu to nejvíc hrálo
The Cure
Největší tahoun celého festivalu, The Cure, vydrželi hrát přes dvě hodiny. Robert Smith si „to dal na pána“ bez jakýchkoliv pěveckých přešlapů. Nostalgie se vším všudy.
Florence + The Machine
Nadpřirozeně talentované zpěvačce právem patří pomyslný titul „Best of the Fest“. V krajkové noční košili, bosá a s rozevlátými rudými vlasy létala po scéně jako nymfa z jiného světa. Tančila, šeptala, řvala nebo se drala do publika s takovou naléhavostí, jako by měl za okamžik skončit svět. Skladby se pod jejím hlasem měnily v eposy. Pokora a skromnost, s jakou promlouvala k davům pod pódiem, odzbrojila všechny, kdo ji doposud měli za ledovou královnu. Florence Welchová je velká vypravěčka. Můžeme jen doufat, že jsme ji v Česku neviděli naposled.
John Butler Trio
Mění styly stejně snadno jako akustickou jedenáctistrunku za elektrickou kytaru. Je evidentní, že tenhle kudrnáč není nejúspěšnějším nezávislým australským hudebníkem všech dob náhodou. John Butler odehrál set s příměsí folku, rocku i reggae s neskutečně upřímným projevem, takže nikoho nenechal na pochybách, že je pan Muzikant.
Rag'n'Bone Man
Gospel-bluesový kazatel přišel na scénu v pruhovaném „čmeláčím“ svetru, postavil se za mikrofon a už ani krok neustoupil. Pro trojnásobného držitele Brit Awards byly Colours vůbec prvním hudebním festivalem. Přesto se v jeho výrazu zrcadlila upřímná, až dětská radost z každého potlesku, jenž s každou další písní nabíral na intenzitě. Jako by civilním jménem Rory Graham i přes všechny úspěchy nemohl uvěřit, že si ho někdo přišel poslechnout. Se svým hlubokým hlasem by mohl trhat skály. V ostravských dolech se ten večer určitě nějaké to uhlí pohnulo.
Na koho se nesmí zapomenout
- Opal Ocean smetli přítomné s akustickým rock metalem říznutý flamencem.
- Afrobeat v podání Jungle By Night byla opravdová divočina!
- Pronikavý hlas a izraelský pop folk v podání Lola Marsh? To můžeme!
- Žádné škatulky, žádné limity! Pět Francouzů a jedna Egypťanka aka Shaka Ponk málem zbourali pódium. Úžasně šílené!
- Písničkář Tom Walker zabodoval s hlasem jako hrom.
- Indie rock a Velká Británie? Tohle spojení nemohlo dopadnout špatně. Rosborough to pořádně rozbalil!
- MØ si Colours střihla už v roce 2014, tentokrát na ni však čekala hlavní stage. S jejím temperamentem a nabušenými hity to zvládla s prstem v nose.
- Čeští blues rockeři The Atavists dokázali, že sošku Anděla nedostali jen tak z legrace
- Bez zábran! Rozverný devadesátkový electro pop Years & Years roztančil i stojící kůl.
Kdo nezabodoval
Skvrny na slunci, špatná konstelace hvězd nebo jen špatná chemie s publikem. Tihle umělci se na Colours zkrátka dvakrát neblýskli.
Cabruêra
„Rytmicky zákeřná psychedelická samba pro bezesné noci“ to s oním šílenstvím trochu přehnala. Brazilci do své hudby zakomponovali snad každý nástroj, který jim přišel pod ruku. Výsledkem byla kakofonie rocku, funky a hip hopu. Bezesné noci opravdu zaručeny.
Charlie Cunningham
Set londýnského songwritera utrpěl především únavou publika z horkého odpoledne. V kombinaci s posledním festivalovým dnem působil obvyklý sympaťák jako uspávač hadů, kterému chyběl už jen proutěný košík. V jiný den a v jiný čas mohl jeho křehký hlas ulomit nejedno srdce, tentokrát však zůstalo bez odezvy.
