Praha - Jak vypadá tanec mořského koníka? Co se dnes hvězdám posílá do šatny a jak to dopadne, když se vám zdá o Danu Nekonečném? To všechno se šlo dozvědět na včerejším akustickém koncertě slovenské zpěvačky Kataríny Knechtové v Rock Café. Mimo prupovídky se samozřejmě i zpívalo, přímo nádherně zpívalo…
Předtím, než se na pódiu zjevila Katka v červené větrovce s batůžkem, publikum příjemně naladila slovenská kapela Bloom. Jejich akustický set zapadl do intimní atmosféry klubu na výbornou a po čase publikum poslouchalo předkapelu, u níž se mu odporem nesvíjela střeva.
Pódium zdobil zářivě bílý strom a zvukovou aparaturu lemovaly žárovičky, takže celá scéna působila jemně a romanticky. Ze zasněné „nereality“ vytrhlo posluchače po úvodní skladbě Diaľkové ovladanie Katčino přivítání: „Jsem v šoku, že jste tady, vždyť hrajete hokej, ne?“ Tato větička hned na začátek rozpoutala mezi ní a příchozími živou debatu nejen o sportu, v níž zpěvačka zmínila i to, že jí nějaký obdivovatel před vystoupením nechal do šatny poslat rajskou omáčku.
Sama pak upozornila, že se rozhodla akustický koncert pojmout jako retrospektivu. Písniček od její někdejší kapely Peha bylo možná až nadmíru, přesto by diváky určitě mrzelo, kdyby nezazněla Slnečná balada, Za tebou nebo Spomaľ. Katčin repertoár si o mírné akustické zpracování přímo říkal – její skladby jsou k tomu jako stvořené, a tak by se většina z těch s akustickou úpravou klidně dala považovat za klasickou verzi.
Přestože Rock Café nebylo ani zdaleka plné, publikum skvěle spolupracovalo, a tak ho rodačka z Prešova za odměnu naučila tanec mořského koníka. K tomu si na pódium vybrala dobrovolnici (za odměnu obdržela hrušku, již zpěvačka vytáhla z batůžku), která byla – ejhle! – z Prešova. „To je v háji, já přijedu do Prahy a narazím tady na Slováky,“ konstatovala se smíchem. Poté odzpívala skladbu V krajině zázrakov, jejíž akustickou verzi inspiroval v Katčině snu Dan Nekonečný, tedy ten, „co nosí na hlavě ovoce“.
Vtípků bylo až dost, Knechtová si je ale mohla dovolit. Jako vždy zpívala naprosto čistě, bez sebemenšího zakopnutí. Pomáhal jí v tom i výborný zvuk, díky němuž bylo zřetelně slyšet každé její zašeptání. Ať už měla kolem krku kytaru, usedla za piano nebo tančila s tamburínou, působila přirozeně a bez afektu. Až si člověk skoro závistivě říkal, jak to, že někdo může umět tak krásně zpívat, dobře vypadat, být milý a vtipný zároveň, a ještě k tomu umět na tolik nástrojů… Jak je vidět, Katce to nedělá sebemenší problém.
