Praha - Vojenský kuchař není zrovna v obecných představách ztělesněním chrabrého vojáka, chránícího pokojný spánek žen a dětí nasazením vlastního života. Pomníky neznámým armádním kuchtíkům asi na mnoha náměstích nestojí. O to neotřelejší je nápad slovenského filmaře Petera Kerekese nahlédnout pod pokličku válečných konfliktů očima kuchařů. Ve svém snímku, se statistickým podtitulem 6 válek – 10 receptů – 60 361 024 mrtvých, zachytil kluky (a holky) v akci, kteří v hrncích míchají dějiny, univerzální recept na to, jak žít a jak se vždy správně zachovat, ale také neznají.
Kluci v akci vaří dějiny
Během natáčení si Kerekes musel povolit opasek minimálně o dvě dírky a sejít se s několika desítkami kuchařů. Pro film nakonec vybral výpovědi dvanácti z nich a navrch přidal deset autentických receptů pro armádní stravování, v nichž soli je jako šafránu. Dokument Jak se vaří dějiny ale rozhodně nemastný neslaný není.
Vaření jako metafora boje
První lekce vaření začíná v ruské škole pro vojenské kuchaře. Návod, jak zabít krávu v bojových podmínkách, je kruté představení (ovšem netřeba si nalhávat, že „v civilu“ by se s nebohým zvířetem zacházelo v rukavičkách). Dobytče padne za oběť guláši pro nasycení vojáků, protože s plným žaludkem se lépe střílí. Kdyby se všichni kuchaři světa zařekli, že nebudou vařit, nebyly by války? ptá se Kerekes. Příprava jídla se v jeho filmu stává metaforou boje.
Při rozhovoru s dvěma francouzskými veterány z války v Alžírsku i doslovně obrazovou. „Kohout je symbolem Francie. A všichni kohouti si chrání své kurníky a své slepice,“ říká jeden z nich, zatímco kura z vlastní zahrádky porcuje k obědu. V příběhu izraelského Žida, který byl vězněn v koncentračním táboře, není jídlo metaforou boje, ale přímo jeho nástrojem. Po válce jako pekařský pomocník chtěl otrávit zajaté esesáky chleby. „Pomsta Židů na Němcích je morální,“ odůvodnil svůj čin.
Začalo to jako malá anekdota…
Kerekes „své objekty“ často stylizuje do obrazů, které mají jejich výpovědi dokreslit. Srbský kuchař vaří v minovém poli, Němec, který jediný přežil potopení ponorky, smaží řízky po pás v moři, nutriční specialista maršála Tita, který „měl možná jinou chuť než Tito, ale přizpůsobil se té jeho“, vzpomíná na maršálovu poslední večeři v jeho bývalé rezidenci, z níž je dneska ruina.
Záměrem nebyla nějaká bizarní cooking show. Odpovědi kuchařů, často banální a někdy anekdotické, příchuť banálnosti, případně určité směšnosti, ztrácejí na pozadí války, které se účastnili, i když „jen“ u plotny.
„Příběh, který začal jako malá anekdota, skončil jako velká metafora o tragédii války,“ potvrzuje tento dojem i Kerekes s odkazem na vzpomínku Němce, který odmítl dát umírajícímu rumunskému dítěti cukr z armádních zásob. Bylo by to proti předpisům a předpisy se přece musí dodržovat. Za každou cenu.
Recepty a zdravý rozum
Kerekes se kuchařů ptá, zda znají recept, jak (správně) žít, ale žádný univerzální nikdo z nich nepředloží. Jejich recepty jsou stejně individuální jako jejich chutě. Co jednomu chutná, nad tím druhý ohrnuje nos.
A různé „chutě“ vedle sebe v dokumentu staví i Kerekes: Například chorvatský kuchař v dokumentu odmítne vařit se srbskými kuchařkami, protože „Srbové celý život vařili nám, až nám zavařili“. Titův kuchař zase vzpomíná, jak při jednáních o rozpadu bývalé Jugoslávie zástupci Srbů a Chorvatů naschvál předkládali druhé straně svá národní jídla.
Jak různé jsou chutě a kuchyně, tak různý je přístup kuchařů k válce, k vyrovnání se s ní a se svým svědomím. Někteří se přísně drželi receptu, někteří experimentovali, pro některé všechno skončilo, jakmile naložili poslední hříbek pro půl milionu vojáků. Veselý Maďar, který připravoval jídlo nejprve maďarským povstalcům a pak sovětským okupantům, má v tom, jaká je role vojenského kuchaře ve válce jasno: „Život jde dál a voják musí jíst. Ať je to Němec, Rus nebo Maďar.“
Jak se vaří dějiny; v kinech: od 24. dubna; scénář a režie: Peter Kerekes. Ve filmu je 12 příběhů, 4 chtějí tvůrci jako bonus doplnit na DVD. Vzniknout by měl také televizní seriál, pro který by chtěl Kerekes příběhy vybrousit do minitvarů o délce třinácti minut. Rozhovor s Peterem Kerekesem
GALERIE
Dneska se naučíme, jak zabít krávu v bojových podmínkách...