Skončilo natáčení dobového dramatu Vlny v režii a podle scénáře Jiřího Mádla. Snímek se vrací k událostem z konce šedesátých let, kdy poměry uvolnilo pražské jaro, které za krátkou dobu ukončily tanky vojsk Varšavské smlouvy. Vlny tehdejší události zkoumají z pohledu zaměstnanců Československého rozhlasu. Poslední klapka filmu padla při scéně z úvodu příběhu. Odehrává se na potlačených demonstracích vysokoškolských studentů, které se v říjnu 1967 staly předzvěstí reformního procesu.
Druhá polovina šedesátých let přinesla v Československu snahu o uvolnění komunistického režimu a prosazení politických změn. V červnu 1967 na sjezdu Československého svazu mládeže, tehdejší oficiální mládežnické organizace, a zejména na čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů v téže době zazněly hlasy požadující možnost plurality názorů a kritizující politiku komunistické strany.
Uvnitř strany se zároveň v té době střetávaly představy o dalším směřování mezi konzervativním vedením v čele s prvním tajemníkem a prezidentem republiky Antonínem Novotným a umírněnějším křídlem, jehož představitelé si uvědomovali potřebu reforem.
Režim se mimo jiné potýkal s ekonomickými problémy. Jedním z jejich projevů byly i potíže s dodávkami elektřiny vysokoškolským kolejím v Praze na Strahově, kde bydleli zejména studenti Českého vysokého učení technického. Budovy byly původně projektovány jako provizorní ubytovny pro cvičence spartakiád a jejich provoz s sebou nesl řadu nedostatků. Občas netekla voda, často se netopilo a problémem byly i výpadky elektřiny.
Chceme více světla
Když večer 31. října 1967 opět vypadl proud, studenti se vydali na protestní pochod. Se zapálenými svíčkami v rukou a heslem „Chceme světlo, chceme více světla“. „Strážníci si to vysvětlí špatně jako politický pochod. Dvojsmysl je v tom, že chtějí světlo na pokojích, ale nakonec i světlo, které znamená svobodu,“ líčí tehdejší události Jiří Mádl.
Navíc v té době na nedalekém Pražském hradě zasedal Ústřední výbor KSČ. Protestující rozehnali na Malé Straně příslušníci Veřejné bezpečnosti. Při zásahu použili obušky i slzný plyn a studenty pronásledovali až do pokojů na kolejích. Pro řadu demonstrantů skončila akce zraněním či pobytem v cele, někteří byli později donuceni odejít ze studií.
Protestujících bylo na dva tisíce – tolik se jich objeví i ve filmu, i když scéna se natáčela se sto dvaceti komparzisty. Ostatní dodělají tvůrci digitálně pomocí takzvané multiplikace. Studentská demonstrace poslouží Mádlovi jako úvodní scéna snímku. Poselstvím příběhu je síla lidského ducha a odvaha vzdorovat. Podle tvůrců byla důležitá v minulém režimu, ale svůj význam má i v přítomnosti.
Význam Československého rozhlasu
Velká část děje se odehrává na Vinohradské třídě před budovou Českého, tehdy Československého rozhlasu. Vypráví o dvou bratrech čelících zkouškám doby, ale odhalí i skutečný příběh korespondentů mezinárodní redakce rozhlasu.
Vlny vykreslují důležitost rádia v oné době. „Nebyly sociální sítě a televizi nemělo tolik lidí. Dalo se přes rozhlas opravdu něčím pohnout. Dokonce v pokynech pro armádu, která se potom do Československa valila, byl první pokyn zatknout redakci,“ připomíná Mádl.
Tanky vojsk Varšavské smlouvy ukončily politické tání. K takzvanému pražskému jaru přispěl i zásah proti studentům, který nezůstal bez následků. O policejní brutalitě referoval poprvé otevřeně tehdejší tisk, byť v něm zazněly výhrady k samotné formě protestu. Tvrdé potlačení demonstrace a některé excesy policistů odsoudili akademičtí hodnostáři většiny pražských i řady mimopražských fakult i široká veřejnost.
I díky strahovským událostem oslabila koncem téhož roku pozice zastánců Antonína Novotného. Poté, co byl v lednu 1968 odvolán z funkce prvního tajemníka, na jeho místo nastoupil Alexandr Dubček, což se stalo signálem k reformním krokům.
Diváky do tehdejších událostí vrátí film Vlny v srpnu příštího roku. V hereckém obsazení se objeví Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Vojtěch Kotek, Marika Šoposká či Stanislav Majer. Vlny vznikají v koprodukci ČT.
