Drážďanské Albertinum otevřelo výstavu jednoho z nejúspěšnějších a také nejdražších současných malířů Gerharda Richtera. Nese prostý, ale jasný název: Přemalované fotografie.
Gerhard Richter, narozen 1932 v Drážďanech, zde také studoval malbu, než ovšem na začátku šedesátých let emigroval do západního Německa a vystudoval v Düsseldorfu výtvarnou akademii.
Od té doby se především svými velkoformátovými abstraktními expozicemi stal nejen jedním z nevýznamnějších, ale i nejdražších umělců současnosti. Richter ovšem tvoří i hyperrealistická díla, kreslí a navrhl vitráž pro kolínskou katedrálu. V Praze byla možnost vidět jeho díla v roce 2017.
Ovšem jeho maloformátové přemalované fotografie, to je něco zcela jiného. Ústrojně se zde střetávají i prolínají obě Richterovy polohy: abstraktní i realistická. Richterovo dílo je již po šest desetiletí formováno právě dialogem a konfrontací předmětných a abstraktních strategií. V žádné jiné skupině Richterových děl nevstupují oba styly do podobné symbiózy jako právě v maloformátových přemalovaných fotografiích.
Kurátor výstavy Dietmar Elger připomíná Richterovu první „oficiální“ malbu Stůl z roku 1962, kdy Richter nejdříve velice pečlivě a věrně okopíroval moderní kávový stolek z časopisu o italské architektuře, pak vše ale částečně zase překryl výraznými kruhovými tahy štětce.
Odpočinek od velkých pláten
Nicméně s technikou přemalovávaných fotografií začal Richter až o více než dvacet let později, když si chtěl po celodenní práci na velkoformátových plátnech nejspíš odpočinout, možná i jako jakési zklidnění. Zkrátka zbytky barvy, které měl zrovna na špachtli, zcela jednoduše otřel na fotografii – a dílo bylo hotovo.
Dílka tak vznikala nekontrolovaně, jediným, spontánním a rychlým gestem, kdy buďto přitiskl fotografii na rozetřenou barvu a pastózní nános na místech kontaktu fotografický podklad zcela překryl, nebo je plošně potřel špachtlí či štětcem – v tomto případě je fotografie pod barvou zřetelnější.
S lety praxe se jeho technika rozvíjela a proměňovala. Pastózní nános barvy přitom funguje i jako jakýsi „rušivý“ element, je však třeba vše vnímat v kontextu, souzvuku, ale i s nevyhnutelnými disonancemi, napětím až pnutím, kontrasty. „Udržení kontradikcí je tím, co konstituuje obraz, “ potvrzuje Richter.
Richterovy přemalované maloformátové fotografie lze vnímat i jako jakýsi derivát. Bez umělcovy hlavní práce s olejovou barvou a špachtlí na velkých formátech by prostě nevznikly.
Sám Richter k tomu v roce 1991 řekl: „Fotografie nemá téměř žádnou realitu, je to málem pouze obraz. Malba má realitu vždy, barvy se lze dotknout a uchopit ji, má přítomnost; vždy ale slouží obrazu, něco mu poskytuje – a jedno, zdali v dobrém, či špatném. Teorie, jež nic nepřináší. Fotografoval jsem malé snímky, které jsem pak pomazal barvou. Tím se něco z oné problematiky spojilo a to je docela dobré, lepší než to, co bych o tom mohl říct.“
Nuda, či jevení?
Většinou používal Richter formát 10 x 15 centimetrů a vlastní fotografie, které si nechával zvětšovat v běžném fotoshopu a kterým rozhodně chyběl jakýkoliv „umělecký“ záměr či ráz. Momentky z rodinných oslav, cest, výletů, krajin, architektury. Byť pracoval impulzivně, kontrastem mezi fotografickým podkladem a intruzivní barvou, anebo jak se dnes říkává v intervenci, vznikají nové reality.
A ty se jedinečným způsobem dotýkají Richterova ústředního uměleckého tématu, jímž je dialog mezi figurativním a abstraktním zobrazením reality a jejich vzájemné prostupování. Již záhy poté, co s touto novou technikou začal, Richter prohlásil: „Iluze – přesněji řečeno – jevení se, zdání, to je téma mého života.“
K onomu zdání píše ve výpravném katalogu kurátor Elger: „Jsou to právě tyto maloformátové přemalované fotografie, v nichž Gerhard Richter úžasně vizualizuje téma zdání. Tato skupina děl potvrzuje Richterův skepticismus vůči zakoušení skutečnosti. Abstraktní barevné struktury tak ničí holistický obraz fotografického zpodobení stejně tak, jako naopak v jiných svých dílech ověřuje klam představy abstrakce.“
Vždy se však jedná o jistou hru na hledání, jak potvrzuje i sám Richter: „Obrazy vždy představují něco, co vlastně neexistuje. Dokonce i abstraktní obrazy ‚čteme‘, hledáme, co nám sdělují, ukazují. Pouze barva, to by byla nuda.“
Na sedmdesát dva přemalovaných fotografií, z nichž celá polovina pochází z Richterova archivu, jejž spravuje Albertinum, je v této galerii k vidění do 19. listopadu.
