Už více než dvacet let je ředitelem kůru, a také varhaníkem, Chrámu sv. Víta Josef Kšica. Že nechce v životě nic jiného než hrát na varhany, věděl od dětství. Rozdíl mezi hrou ve svatovítské katedrále a venkovském kostelíku prý nevnímá, ovšem ve venkovském svatostánku by si těžko mohl zahrát na nástroj se šesti tisíci píšťalami, jak se mu snad brzy poštěstí coby dómskému varhaníkovi. I jeho zásluhou se totiž jeden z nejvýznamnějších chrámů v zemi dočká po téměř stu letech důstojných varhan.
Každý člověk je spirituální, i když říká, že je ateista, věří varhaník ze Svatého Víta
Josef Kšica v Interview ČT24: Každý člověk je spirituální (zdroj: ČT24)
Už podruhé se v čase Velikonoc, tedy největších křesťanských svátků, museli duchovní i věřící přizpůsobit protiepidemickým opatřením. Bohoslužby, nejen ty velikonoční, bylo možné za uplynulý rok většinou sloužit jen pro pár přítomných nebo pouze prostřednictvím streamu. Naplněnost kostela se ale podstaty mše podle Josefa Kšici nedotýká.
„Služba varhaníka, to je hlavně služba Pánu Bohu, protože mše svatá je oslava boží. Takže nedělám rozdíl, jestli je všem svatá bez účasti lidí, nebo s nimi,“ upřesňuje. A ať už věřící na mši do kostela přijdou, nebo ji sledují doma na počítači, důležité podle něho je, že „člověk prahne po duchovnu“.
„Myslím si, že každý člověk je svým způsobem spirituální, i když říká, že je ateista,“ domnívá se Kšica. „Spiritualita je určitý cit pro věci, pro krásu. A tam se rodí i vztah k Bohu, protože člověk je na cestě. Vlastně na ní je, jakmile se narodí, a pak směřuje ke smrti, každý je na určité duchovní úrovni.“
Mezi Sv. Vítem a venkovským kostelíkem není rozdíl
On sám si spiritualitu silně uvědomil, když jako dítě usedl za varhany. „Měl jsem strýce katolického faráře, jezdili jsme každý týden k němu do farnosti. Tam jsem získal vztah k varhanám, tam mě za ně v osmi letech posadili,“ vzpomíná. „Měl jsem z toho takový vjem, že jsem už v životě nechtěl dělat nic jiného než hrát na varhany.“ Vystudoval proto konzervatoř a následně HAMU.
K místu ředitele kůru ve Svatovítském chrámu se dostal prozaicky. „Dozvěděl jsem se, že bude výběrové řízení, protože můj předchůdce Martin Poruba se vracel do Německa, tak jsem si podal žádost a podařilo se,“ popisuje.
Při nástupu do jednoho z nejvýznamnějších českých svatostánků byl hozen do vody: „Jednu neděli jsem přišel do katedrály, odcházející kolega mi ukázal, jak se jezdí s varhanním pozitivem, a to bylo všechno. Vlastně jsem stavěl na zelené louce. Velké varhany byly v Krnově na rekonstrukci, takže jsem dva roky hrál jenom na pozitiv.“
obrázek
Ve světě varhaníků je pozice ředitele kůru v Chrámě sv. Víta vnímána bezpochyby jako prestižní. „Říkali mi kolegové, že když si nechám natisknout vizitky, tak je to největší metál,“ bere Kšica ale svůj post s nadhledem.
S radostí navíc vymění svatovítské varhany i třeba za venkovský kostel. „Když jsem býval někdy na dovolené s rodinou, neopovrhl jsem hrát ani v malém kostelíku v Krkonoších, kde jsem musel šlapat měch. Nevidím v tom žádný rozdíl. Pro mě je hra v malém kostelíku stejná jako v katedrále,“ říká.
Improvizace musí být a ticho také
I když je jeho repertoár určen náboženskými zvyklostmi, možná překvapivě poskytuje podle regenschoriho i nemalý prostor pro improvizaci. „Největší improvizátoři byli třeba ve Francii vždycky ti chrámoví. Třeba pan Latry z Notre Dame. Myslím, že v cizině se improvizace bere jako disciplína, která je rovnocenná interpretaci,“ poznamenává Kšica.
Navíc dobrý varhaník se dovede naladit na atmosféru mše. „Musím improvizovat, protože při bohoslužbě je spousta času, ve kterém musím dotvořit atmosféru, třeba určitý vrchol, anebo naopak meditaci, něco intimního,“ vysvětluje. Zároveň upozorňuje, že důležité je při mši i ticho.
Dómský varhaník rozhodně neposlouchá jen Bacha, snaží se sledovat, kam se hudba ve světě posouvá. „Abychom v Praze nebyli pozadu,“ poznamenává a dodává: „Když jsem nastoupil před dvaadvaceti lety do katedrály, snažil jsem se, aby se hudebně dostala na evropskou úroveň. Tam také vznikl nápad nových varhan a byl jsem rád, že s příchodem pana kardinála Dominika Duky nastal optimální vztah pro vznik tohoto nástroje.“
Na nové varhany se vybíralo jako na Národní divadlo
Nové varhany s téměř šesti tisíci píšťalami nahradí provizorní nástroj z třicátých let minulého století. Myšlenka na pořízení reprezentativního nástroje se ale probírala už v devatenáctém století, kdy se katedrála začala dostavovat. Jen u představ zůstalo mimo jiné z finančních důvodů. Pořízení nových varhan přišlo nyní na osmdesát milionů korun, finance se podařilo shromáždit také díky příspěvkům lidí.
Josef Kšica jejich dary přirovnává ke skládání se na stavbu Národního divadla. „Princip, aby se zapojil celý národ, se podařil. Babičky a dědečkové kupovali svým vnoučatům píšťalky,“ upozorňuje, že lidé si podle svých finančních možností mohli varhanní píšťaly takzvaně adoptovat. Za částku ve výši pár stovek i několika set tisíc, největší píšťala totiž měří přes sedm metrů, zatímco ta nejmenší sedm milimetrů.
(Skoro) defintivní tečka
I když varhany už jsou hotové, jejich převoz zhatila pandemie covidu-19. Zatím zůstávají uloženy ve Španělsku, v dílně varhanáře Gerharda Grenzinga, který je postavil. Josef Kšica si velkolepý nástroj už mohl vyzkoušet. „Byl jsem nadšený a těším se, že bude v Praze. Myslím, že už to bude v horizontu několika měsíců,“ předpokládá.
„Ještě se musí vytvořit podmínky pro to, aby se měly varhany na co postavit,“ doplnil. Kromě nové podlahy a potřebné elektroniky přibude také dálkový hrací stůl, díky němuž bude možné propojit varhany například s orchestrem České filharmonie.
Novými varhanami skončí po zhruba sedmi stoletích dostavba katedrály sv. Víta. I když vlastně ne tak zcela. „Možná to nebude ještě definitivní tečka, protože bych rád ještě dostavěl barokní nástroj od Gartnera a mojí výzvou do budoucna je, aby se v katedrále pořádaly světové varhanní soutěže,“ přeje si Josef Kšica.