Zábavná talk show Všechnopárty patří k divácky nejoblíbenějším pořadům České televize. V pátek 10. ledna odvysílala jubilejní, šestistý díl. Neodmyslitelnou součástí pořadu je moderátor Karel Šíp. Za patnácti lety, po které vyzpovídal na osmnáct set hostů, se prý neohlíží, v rozhovoru s Michalem Kubalem pro Události, komentáře přesto trochu zavzpomínal.
Karel Šíp po 600 dílech Všechnopárty: Je to improvizace, jedinou výjimkou byl Karel Gott
11 minut
Karel Šíp: Koukám dopředu, dozadu moc ne
Pro Všechnopárty jste natočil už 31 200 minut, což odpovídá třem týdnům beze spánku. Za takovou dobu toho člověk zažije docela dost. Co jste zažil vy?
Kdyby moji spolupracovníci podle nějakého počítadla nepřišli na to, že jsme u šestistého dílu, nevěděl bych to. Žádné statistiky si nevedu, samotného mě to trochu překvapilo, abych se přiznal. Ale je to dobrodružství. Zvete hosty a na začátku vůbec nevíte, kam rozhovor povede, jestli vznikne zábava, nebo ne. To mě drží v napětí, což je, myslím si, dobře.
Nebezpečí rutiny tedy nehrozí?
Na začátku takového formátu nikdo nemůže říct: Budu to dělat dva roky, tři roky, pět let. Nemůžete. A protože koukám dopředu, kdybyste se mě zeptal na nějaký díl, který jsme natáčeli před týdnem, už vám k němu pořádně nic neřeknu. Protože nějak to proběhlo, já to z hlavy vypouštím a zabývám se tím, co budeme dělat za týden, čtrnáct dní čili… Na co jste se ptal?
Jestli vám v hlavě přece jen něco neutkví.
No, v hlavě toho moc nezůstává, ale víte co, já ve Všechnopárty nemusím paměť nějak zapojovat, prostě je to improvizace, opravdu. Vždyť jste nakonec byl jedním z hostů. Připravovali jsme si něco?
Nepřipravovali. Ale zajímalo by mě, jestli na jeviště jdete alespoň s první otázkou, kterou rozhovor „vykopnete“?
Možná ano, ale víc ne. Řeknu si: Začnu s tímhle a pak se uvidí. Nemám před sebou nikdy žádné papíry, protože bych je bez brýlí ani nepřečetl.
Když sedíte v křesle proti svému hostovi, jde vám o to, abyste ho poznal, nebo abyste prostě vyrobil zábavu?
Přesně půl na půl. Jde mi o to, abychom se nejen já, ale především diváci z plus minus patnáctiminutového rozhovoru něco o tom člověku dozvěděli, protože mockrát přicházejí lidé z oborů, o nichž nemám nejmenší ponětí. Herci, zpěváci, to je trošku jiná kategorie, televizní diváci je znají, ale když přijde neurochirurg nebo vědec… Nejsem žádný novinář, kladu naivní otázky, hlavně srozumitelné, aby divák, když uvidí hosta, kterého nezná, neodešel, ale aby si říkal: Něco se dozvíme, a možná i zábavnou formou.
Zdá se vám někdy o Všechnopárty? Třeba že přijdete na natáčení a nejsou hosté a podobně?
Ne, spíše herci mají tyhle sny, že jsou najednou na jevišti a mají okno. Ale Všechnopárty je improvizace, to není moje noční můra.
Není přece jen host, který vám utkvěl v hlavě? Připomínal jste v jednom rozhovoru Miroslava Krobota, který s vámi sehrál hru, že z něj musíte páčit odpovědi.
Někdy je to složitější s hosty, které neznám, nevím, kdo je introvert, kdo není, někdy je pak těžké rozhovor dokopat do konce. Ale Krobot si se mnou jasně hrál. Není to člověk, který by neuměl odpovídat na otázky, ale když viděl, jak už je pak složitě formuluji, usmíval se a jenom řekl: Vy jste to už řekl sám.
Prozradím, že před vysíláním si hosty, které máte v pořadu poprvé, zvete do šatny, kterou vám pro vysílání zapůjčil Jiří Suchý, a tam s nimi jen tak hovoříte. Je tohle okamžik, kdy si řeknete: Tak tohle je zase jeden z těch, s nimiž budu muset točit čtyřicet pět minut, abych z nich nakonec těch patnáct vykřesal?
Ne, není. Všichni hosté, i já, přicházíme do Semaforu hodinu před natáčením. Někteří přijdou ztrémovaní a říkají, že nejsou tak zábavní, co od toho čekám. A já říkám: Buďte v klidu, není to živé vysílání, pak to sestříháme, o čem bude řeč, ani pořádně nevím, nechme to plynout.
Nikdy jsem si rozhovory s nikým nepřipravoval, jediná výjimka byl Karel Gott. Nikdy neodmítl pozvání, ale vždycky se bál, že nebude legrace, přitom měl legraci strašně rád. V pondělí jsme natáčeli a já se v neděli odpoledne vypravil na Bertramku, tam jsme dvě hodiny klábosili a on pak říkal: Na co z toho se budeš ptát? A já řekl: Nevím, tak něco. – Aspoň jednu věc, prosím tě, ať se zasmějou. To byl jediná výjimka, s kým jsem se připravoval.
Do střižny prý už pak, když je natočeno, nechodíte.
Nechodím, to už je čistě práce režiséra a střihače.
Dovedl byste definovat, v čem je tajemství úspěchu Všechnopárty? Co je to ve vás?
To by dokázal říct spíš někdo zvenčí. Jediná věc, na kterou dbám, i když na ni nemusím příliš myslet, je, abych nic nepředstíral. Nehrál všeználka, nehrál skromného ani suveréna. Prostě být za sebe. Jak se ptám, jak se prezentuju, takový v podstatě jsem, nic nehraju, a možná že právě to lidé poznají a je jim to nějak sympatický.
Legenda zábavních pořadů Johnny Carson svou Tonight Show dělal třicet let, Jay Leno měl za sebou 4610 epizod. Míříte k takovým rekordům?
Ano, ale musel byste taky říct, že každý z nich měl kolem sebe tým asi sta lidí, že to dělali ne jednou týdně, ale dokonce denně, což je naprosto nepochopitelné. Jak jsem říkal, koukám dopředu a vždycky se těším na to další, je to pro mě dobrodružství. Už máme natočený 601., 602. i 603. díl a chystáme 604., takže tam já koukám, dozadu už moc ne.
Rozhovor byl pro textový přepis redakčně upraven.
