Chromolitografie byla dlouho považována za kýč, jako cenný doklad doby začala být vnímána až později, kdy už dochované příklady této vrcholné formy litografie byly čím dál vzácnější. Jako barvotisky vznikaly reklamní plakáty, svaté obrázky, ale zachovala se díky nim třeba i reprodukce jinak ztraceného obrazu Gustava Klimta. Náročnou, ovšem přitom podceňovanou litografickou techniku představuje aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.
Chromolitografie je vrcholem litografického řemesla. Náročná technika se zakládá na principu sčítání barev.
„Pro každou barvu byl připraven vlastní kámen. Když se to tisklo třeba z třiceti barev, a i takové tisky se realizovaly, tak někdo musel připravit třicet kamenů, kde byla takzvanou tečkovací technikou vytečkována místa, která tiskla tu kterou určitou barvu. Ty se ve výsledku prolínaly. Bylo to nesmírně náročné, proto přicházely inovace, jako zapojení fotoprocesů ke konci devatenáctého století,“ přibližuje nesnadný proces kurátorka Lucie Vlčková z Uměleckoprůmyslového muzea.
Umění pro všechny
Náročnost se ale vyplatila, alespoň v druhé polovině devatenáctého století, kdy chromolitografie zažívala zlatou éru. Jedině díky této technice bylo tehdy možné reprodukovat malířský obraz v plné barevné škále. „Měla obrovský přínos v demokratizaci v přístupu k umění. Najednou ho mohl konzumovat i ten, komu by to bylo jinak odepřeno,“ oceňuje Vlčková.
Reprodukce uměleckých děl dekorovaly interiéry a sloužily i ve školách. Zásadní díla tak mohli vidět i studenti, kteří by se na originály jeli podívat třeba do Itálie jen stěží. Litografie produkovala kupříkladu Haaseho tiskárna. Zavedený rodinný podnik se vypracoval na největší tiskárnu v Rakouském císařství. Po vzniku Československa se tu tiskly nové bankovky, po skončení druhé světové války byla firma znárodněna.
Ztracený obraz Gustava Klimta
Druhá polovina devatenáctého století byla pro Haaseho tiskárnu, stejně jako pro chromolitografii dobrými časy. Haaseovi měli velký vztah k umění, budovali si vlastní sbírku, z ní také vybírali obrazy, jejichž reprodukce předávali na konci roku svým nejvýznamnějším klientům jako kalendář.
Do jednoho takového firemního prezentu se v podobě chromolitografie dostal i obraz Gustava Klimta Květinová slavnost (Ein Blumenfest). „Známe ho jen v černobílé reprodukci z dobového vídeňského časopisu z roku 1902, ale toto je jediný barevný doklad o tom, jak obraz vypadal, protože dneska je nezvěstný,“ upozorňuje kurátorka.
Choulostivá reklama
Nejvíc se chromolitografie uplatnila v reklamě, plakáty v archivu Uměleckoprůmyslového muzea poutají na „nejlepší šicí stroj na světě“, kakao i pudr. Speciální lakovaný papír byl ale choulostivý a nedal se vystavit venku.
„Technika nepracuje s výraznými konturami, je to iluzivní obraz s velmi jemnými přechody tónů barev, ani by na dálku nebyly čitelné, takže by to nefungovalo jako reklama,“ vysvětluje Vlčková, proč místo pro chromolitografie bylo spíš ve výkladech nebo na stěnách obchodů.
Protivná klišé
A především kvůli reklamě se tato technika lidem také zprotivila. „Je spojena s obrazovým klišé, zejména v reklamě musely působit až trošku otravným dojmem, a jak se rozvinula ve všech oblastech lidského konání, tak se esteticky začala lidem zajídat,“ obává se kurátorka.
Esteticky přežité tisky začaly být vnímány jako kýč. A to je také důvod, proč je dneska tak vzácná, protože se s ní jako s kýčem také dlouhou dobu zacházelo. „Nikdo si neuvědomoval, jak je to skvělý doklad doby a také dobového řemesla,“ vysvětluje Vlčková. Navíc předlohy, v případě obrazů, byly sice slavné, autory reprodukcí či plakátů ale zůstávali anonymní tiskaři.
Dalším hřebíčkem do chromolitografické rakve byl nástup snadnějších a neokoukaných technik. „Dneska je to médium výhradně umělecké, ale dneska by žádný umělec nemrhal svým časem, aby realizoval něco tak složitého, jako dělali řemeslníci v tiskárnách,“ předpokládá kurátorka.
Pozdě objevená hodnota
V uměleckých sbírkách jsou tak barvotiskové reklamy nebo reprodukce poměrně raritou, navíc i zachovalé exempláře bývají poškozené, bez pomoci restaurátorů by je vystavovat nešlo. Chromolitografické tisky jsou citlivé, s dlouhou trvanlivostí se ani nepočítalo.
Do pozornosti badatelů se navíc dostaly až s docela velkým odstupem od dob největší slávy, až v poslední třetině minulého století. Znovuobjevení souviselo mimo jiné se zájmem o okrajové umělecké projevy a stíráním rozdílů mezi uměním chápaným jako vysoké a tím nízkým.
Návštěvníci výstavy se sami mohou stát spolutvůrci litografických listů. Muzeum je nechá vytisknout a vytvoří z nich album. S chromolitografií ve službách reklamy a umění se lze seznamovat až do začátku září v muzeu nebo také prostřednictvím přednášek, dostupné jsou on-line na YouTube stránkách muzea.
