Praha – Sice se říká, že každá mince má dvě strany, podle fotografa Jana Ságla jich má ale hned deset. Pražská Leica Gallery vystavuje až do 18. ledna příštího roku expozici jeho snímků s názvem Deset stran jedné mince, jejímž hlavním námětem je svoboda – tedy autorovo celoživotní téma. Podoby svobody fotil z pozice švagra vůdčí osobnosti skupiny Plastic people of The Universe Martina Jirouse. Spolu se svou ženou Zorou Ságlovou vytvořil tvůrčí tandem, který formoval tvář českého undergroundu.
Něco bylo ve vzduchu už od šedesátých let. Akce Ságlových, spojené s koncerty Plastic People of the Universe, byly odpověďmi na Warholovy experimenty ve slavné laboratoři umění Factory. Co je za oceánem in, je však u nás zcela out. Už tehdy si výtvarník kladl otázku, která strana je v onom akváriu. „Jestli my, nebo oni venku. Protože ten pocit undergroundu je, že jste vážně jiný,“ vzpomíná Ságl.
Zuřivou reakci oficiální kritiky si umělec vysloužil výstavou v roce 1969. Společně s manžely Kolářovými a svou ženou Zorou vystavil na posvátné půdě Špálovy galerie sušenou vojtěšku a balíky slámy.
Krátce po okupaci vojsky varšavské smlouvy vyjel s delegací do Sovětského svazu za ruským uměním. Pod rukama státní bezpečnosti tehdy tajně fotil ruskou avantgardu. Pochvalu režimu si ani přesto nezískal. O jeho nuceném životě v ústraní vypráví dokumentární cyklus Domovní prohlídka. „Když jsme to nemohli ustát, říkali jsme, že skočíme do světlíku,“ hovoří Ságl.
Závrať a stísněnost vystřídal v osmdesátých letech šok z totální svobody během první cesty po Západu. O sedm let později ochutnal její příchuť i doma. Jeho fotografie z listopadu a prosince 1989 přinášejí pohled na zákulisí sametové revoluce. Dnes ve svých pracích už sleduje převážně hrubý zásah člověka do krajiny.
