Praha - Velkým úspěchem skončil koncert Ivy Bitttové, který uspořádala 7. července v kostele sv. Šimona a Judy. Doprovodili ji osmadvacetiletý jazzový kytarista a skladatel David Dorůžka a Bittové šestnáctiletý syn, klavírista Antonín Fajt.
Před zcela zaplněným sálem Bittová zahájila koncert netradičně, když se objevila za zády publika s houslemi a se zpěvem pomalu došla až k pódiu. Moravské lidovky s jidiš volně přecházely do improvizací. Hravá umělkyně se svým hlasem vykouzlila cvrlikání, bručení, syčení i sípání, které gradovala do křičení a dupání. A s přehledem se přitom doprovázela na housle.
Svým nespoutaným projevem naprosto ovládla koncertní prostor a vytvořila komorní, meditativní, ale přitom uvolněnou atmosféru. Sólo se předvedl i kytarista Dorůžka, v duu s Bittovou mimo jiné zahráli Noc a Den, Dorůžkovu skladbu Pohádka a autorskou skladbu Bittové Uspávanka. Na klavír doprovodil zpěvačku její syn Antonín. Společně poté v triu přednesli jazzové kompozice Here˙s That Rainy Day a My Funny Valentine. Koncert ukončil potlesk s výkřiky „Bravo!“, kterým si diváci vyžádali přídavek.
Zpěvačka se tak rozloučila improvizovanou lidovkou Vyletěla holubička, při níž se na pódiu roztočila a začala „pařit“. Jak o sobě s oblibou tvrdí, ráda zkouší všechno, protože se nebojí nacházet v muzice především sama sebe. Když má podle ní muzikant správně otevřenou duši, vede ho sama.
Bittová začínala v 70. letech s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a Rozhlasovým orchestrem Studio Brno. Jako členka brněnského Divadla na provázku debutovala v úspěšné hře Balada pro banditu. Po studiu dramatického oboru a houslové hry byla v průběhu 80. let součástí ojedinělých projektů brněnské alternativní scény (v tandemu s bubeníkem Pavlem Fajtem, se skupinou Dunaj atd.). Později se věnovala sólovým recitálům, její procítěná vnitřní emocionalita vycházela jak z folklórní poetiky, tak z jazzové a improvizované hudby.
Během svých koncertů upoutává posluchače variabilitou výrazových hlasových registrů. Zvukomalebností projevu, imitací ptačího zpěvu, či rozdrobením textové složky nabádá k nalézání podstaty v hudbě samé.
Různorodost projektů poslední dekády mnohé napovídá o hudebním světě této ojedinělé osobnosti: sevřený písničkový projekt Bíle Inferno (Indies 1997) s kytaristou Vladimírem Václavkem, spolupráce s holandským komorním orchestrem Nederlands Blaze Ensemble na albu Ples upírů (Indies 2002) nebo newyorským Bang On A Can, se kterým koncertovala v Carnegie Hall. Inspirativním byl též pohled Bittové na komorní cyklus Leoše Janáčka Moravská lidová poezie v písních (Supraphon 2004), který natočila se Škampovým kvartetem, nebo její spolupráce s Vladimírem Godárem na albu Mater (Pavian Records 2006).
Loni spolupracovala s kontrabasistou Jiřím „George“ Mrázem a pianistou Emilem Viklickým na projektu Moravian Gems, v němž se vrátila k folklórním začátkům. Bittová exceluje i jako herečka, naposledy její umění mohli diváci zhlédnout ve filmu Alice Nellis Tajnosti.
