Praha - Projekce snímku režiséra Saimira Kubary s názvem Koncert roku 1936 zahájila dnes večer v promítací síni Národního filmového archivu Ponrepo v Praze přehlídku albánského filmu. Do 4. února uvede další čtyři celovečerní tituly včetně česko-albánské koprodukce z roku 2008 Smutek paní Šnajderové. Právě její režisér Piro Milkani se zahájení spolu s velvyslancem Albánie Quazimem Tepshim osobně zúčastnil. Po skončení pražské části bude přehlídka pokračovat na univerzitách v Brně, Olomouci, Českých Budějovicích a dalších městech.
I v Albánii se točí filmy, a jsou k vidění v Ponrepu
Koncert roku 1935 Saimira Kumbary byl inspirován povídkou Dhimitëra Shuteriqi (1915-2003), současníka umělců, kteří se věnovali osvětě prostých Albánců. Jedná se o příběh albánské zpěvačky, jež se po studiích na pařížské konzervatoři vrátila do své rodné země, aby zde mohla šířit kulturu, a to i přesto, že dostala nabídku zůstat jako sólistka v pařížské Opeře.
Snímek Smutek paní Šnajderové se v českých kinech objevil v květnu 2008. Milkani ho natočil jako někdejší absolvent pražské FAMU a pozdější albánský velvyslanec v Česku (v letech 1998 až 2002). Krátce předtím měl světovou premiéru v Tiraně. Hlavní role vytvořili Bára Štěpánová, Aňa Geislerová, Tomáš Töpfer a italský herec Michel Placido, známý z role komisaře Cattaniho v seriálu Chobotnice. Celý film s výjimkou střihu byl realizován v ČR. Jeho námětem jsou režisérovy vzpomínky na léto roku 1961, kdy v bývalém Československu končil studia. Takřka idylická letní romance se však odehrává v době prudkého ochlazení do té doby „bratrských“ česko-albánských vztahů.
Ve filmu Mao Ce-tung je zdrojem bizarního humoru albánská realita, jak ji v roce 1970 vnímal předák romské komunity Hekuran Romalini. Občany jižního městečka znervózňuje rušná existence jeho tábora u řeky. V zájmu odvrácení konfliktu s místní mocí se Hekuran rozhodne pojmenovat své deváté dítě po aktuálním spojenci Albánie - velkém kormidelníkovi Maovi.
Snímek Slogany vypráví, jak mladý učitel Andre přijíždí do horské vsi, aby posílil učitelský sbor místní základní školy. Velmi záhy je však postaven před téměř neuvěřitelný úkol, s nímž se bude muset v následující době potýkat: jeho povinností není ani tolik děti učit, nýbrž spolu s nimi na jednom z okolních svahů z kamenů vytvořit a pak stále udržovat politické heslo, podporující myšlenku komunismu.
Film Žít zpracovává příběh dvaadvacetiletého Koli, který studuje na univerzitě v Tiraně. Když se dozví o smrti svého otce, vrací se na pohřeb do rodné horské vesnice na severu. Během procházky krajinou dětství se ho však kdosi pokusí zastřelit. Šokovaný mladík zjišťuje, že je součástí řetězce dávné krevní msty, již vyvolal jeho předek před šedesáti lety.
Albánská kinematografie
se v českém prostředí objevuje spíše na festivalech, jinak je takřka neznámá. Přesto její tvůrci patří k průkopníkům kinematografie na Balkáně. V roce 1947 vznikl v Albánii státní monopol na kinematografii, tehdy vznikal zhruba jeden celovečerní snímek ročně. Zejména ve druhé polovině 50. let tvorba ožila a vznikly ateliéry v Tiraně a filmaři získávali zkušenosti i na pražské Filmové a televizní fakultě FAMU. Jejich zkušenosti přispěly k tomu, že vznikalo kolem dvanácti snímků ročně. V současné době se tam natáčejí především koprodukční filmy, a to ve spolupráci s Itálii, Řeckem či Francií. Námětově jde zejména o zpracování albánské historie.