Pavel Landovský v roli umírajícího Pavla Landovského. A jeho někdejší kolegové z Činoherního klubu jako ti, kteří mu představení v jeho vlastním zájmu kazí. Život hrou a hra o životě - a také smrti, nepotřebnosti, smutku a přátelství. Dokudrama Hoteliér je záznamem opravdovosti a poctou jednomu herci, který potřebuje publikum jako vzduch.
Mně se chtělo jednou v životě umřít a nikdy jsem nikomu neřekl proč, protože by mně to nikdo nevěřil… uzavírá pan Hanzl osamělým monologem hru Hodinový hoteliér. Text Pavla Landovského o životem zapomenutém stárnoucím muži nastudoval Evald Schorm a v premiéře uvedl v roce 1969 v Činoherním klubu. Hanzla hrál Oldřich Nový. Ale jako by roli tehdy třiatřicetiletý Landovský napsal sám o sobě o půlstoletí starším.
„On si napsal o svém umírání a teď to prožívá,“ říká režisér Jan Kačer, který přišel s nápadem, jak prostřednictvím Hodinového hoteliéra nemocného a rezignujícího Landovského vytrhnout z letargie a vrátit zpět k životu. K „projektu“ přizval někdejší kolegy z Činoherního klubu 60. let, kdy se vezl na nové vlně - Josefa Abrháma a Vladimíra Pucholta. Divadelní přátelé, jejichž cesty po roce 1968 rozdělily zákazy a emigrace, se sešli poprvé společně po pětačtyřiceti letech.
Co nás pojilo…
"Landovský a Pucholt jsou oba mí kamarádi a oba dva mám rád. Překvapilo mě, že Pucholt, který žije v Kanadě, a Landovský, který žije u Prahy, se čtyřicet let neviděli. A byla tu možnost udělat setkání u jednoho textu a připomenout si, co nás pojilo dohromady, jaké přátelství a jaký smysl pro svět," podotýká Kačer.
Až potom přišel nápad setkání zaznamenat, přestože jistého nebylo nic - ani to, že Landovský pomocnou ruku přijme. Kačer oslovil Josefa Abrháma mladšího (syna Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové), jehož znal ještě jako dítě a s nímž se jako s filmařem setkal, když Josef natáčel pro cyklus Neobyčejné životy portrét svého otce. I díky tomu, že dokumentaristou setkání byl někdo, koho téměř všichni znali (Abrhám ml. se nepotkal dříve jen s Vladimírem Pucholtem, který emigroval v roce 1967, deset let před režisérovým narozením), se podařilo natočit velmi intimní záznam těch, kteří jsou před kamerou zvyklí hrát, ne být sami sebou.
„Všichni jsme byli v divadle, které usilovalo o to, aby naše herectví bylo naprosto autentické. A měli jsme štěstí, že vedle nás vyrůstali filmaři, kteří měli ten samý zájem. Tady jsme dělali všechno pro to, abychom si filmařů nevšímali,“ poznamenává Kačer k otázce, zda aktéři dokumentu dovedli vypadnout z role. Abrhám ml. ve snímku ponechal některé scény bez střihu anebo obraz doprovází zvukem zachyceným mikrofonem mimo kameru. Takovým způsobem se mu do záběru na Pucholta a Landovského na zápraží „připletl“ důležitý dramatický moment - spor Libuše Šafránkové s Janem Kačerem, zda snaha vzkřísit Landovského jeho vystoupením před publikem nehraničí s hyenismem.
„Já nechci vypadat, já chci umřít!“
Kromě několika záběrů se vše odehrává v Landovského chalupě. Zkoušení hry prokládají úvahy o divadle, pečená kachna Libušky Šafránkové a především „koncert“ Pavla Landovského. „Mám ho rád, protože je to živočich - a talentovaný živočich,“ říká o něm Pucholt, jehož chování k Landovskému je chvílemi až něžně opatrovatelské. „My se jeho řvaní nebojíme, on je papírový tygr.“ Landovský trucuje, rozčiluje se, je vulgární, vede řeči o umírání a sebelituje se. Je občas zmatený a vypadá, jako by právě vstal, ale není to směšné, spíš smutné. Především zůstává výraznou osobností, která si zakládá na své svobodě. Nikdy jsem nepil pivo ze sklenice, jen z flašky, a ne, neobleču si kalhoty, „nechci vypadat, chci umřít“!
Podle Abrháma ml. je v jednání aktérů dokumentu opravdovost, kterou si nesou ze 60. let, z autenticity herectví, která k nové vlně patřila. Opravdovost je i v Landovského projevu, a nijak si to neodporuje s tím, že je - jak připouští i Jan Kačer - celoživotní herec (který potřebuje publikum). „Je pro mě doteď otázkou, do jaké míry se toho pan Landovský chtěl, nebo nechtěl zúčastnit,“ přiznává Abrhám ml.
„To nejsou naše životy, my jsme herci“
Nejzajímavější na jeho dokumentu je podle jeho slov právě hranice mezi hraním a skutečným životem, která je v případě všech účastníků velmi tenká. „Vrstevnatost jejich osobností s sebou pro mě nese neustálé objevování. Hraní, tvorba a realita se ve filmu prolínají, to by mělo diváky zajímat nejvíc, hranice mezi nimi je obsažena v samotných aktérech,“ upozorňuje.
Materiál pro film vznikl v roce 2011, střižnou prošel o rok později. V předpremiéře se Hoteliér promítal na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kam přijel i Pavel Landovský. Jeho účast a reakci po projekci považuje Abrhám ml. za důkaz, že navrátit ho zpátky do života se podařilo. V „happy end“ věří i Jan Kačer: "Říkám možná trochu cynicky, že to splnilo cíl, protože Pavel Landovský žije. Ten film je mimo jiné ozdravný film. Člověk, který je bez práce a který v té samotě umírá, protože si myslí, že je k ničemu, najednou zjišťuje, že nejenže je k něčemu, ale že v něm ještě je tvořivost, a ta tvořivost je tak silná, že překoná i tělesnou bolest."
Do kin vstoupí Hoteliér, natočený v koprodukci České televize, 31. října. V roce 2014 by ho měl následovat hraný film Josefa Abrháma ml., v komedii s názvem V klidu a naplno se před kamerou opět setkají Josef Abrhám, Libuše Šafránková a Vladimír Pucholt.
Douška: Pokud byste chtěli zajít do divadla na Hodinového hoteliéra, pak sledujte program Kytlického ochotnického spolku, který hru nastudoval a hraje jednorázově na různých divadelních scénách. Koncem září představení uvedl také v Činoherním klubu při křtu prvního souborného vydání Landovského dramatických textů Hodinový hoteliér a jiné hry.
