Režisérka Agnieszka Hollandová pro ČT24 popisuje, co všechno je třeba udělat, aby filmař uspěl na Oscarech a aby jeho snímek nominovaný v cizojazyčné kategorii akademici vůbec viděli. Dvaasedmdesátiletá režisérka, která natočila kromě snímku Šarlatán minisérii Hořící keř, epizody seriálů The Wire a Domek z karet nebo hollywoodské drama Ve stínu Beethovena, mluví o vztahu k Česku, životě v lockdownu i pracovních příslibech.
„Od doby, kdy jsem studovala na FAMU a strávila pět asi nejdůležitějších let mého života v Praze, cítím, že jsem trochu Češka, nebo Čechoslovenka. Obě kultury a oba jazyky jsou mi blízké. Nejraději dělám v Čechách, to jsem si uvědomila poté, co jsem natočila Hořící keř,“ uvádí s tím, že je pro ni spolupráce s českým štábem „nejsnazší, nepřirozenější a nepříjemnější“.
Za drama Šarlatán dostala v neděli Českého lva, teď se dívá směrem k Oscarům. Snímek se už dostal do užšího výběru, finální nominace budou vyhlášené 15. března. Aby však mohli akademici například pro Šarlatána hlasovat, musí zhlédnout na platformě Akademie všech 15 filmů, které postoupily do užšího výběru. „Lidí, kteří to jsou schopni v poměrně krátké době udělat, je omezené množství,“ uvádí Hollandová. Sama jako členka Akademie zhlédla všechny filmy. „Jsou to dobré filmy. Některé výtečné. Nebude to jednoduché, tak nám držte palce,“ vyzývá.
Aby se film v očích akademiků podpořil, je třeba podle Hollandové velká aktivita, ta se ale teď odehrává on-line. Filmu prý pomůže, když je o něm řeč v oborových a profesionálních médiích a když vychází hodně rozhovorů. Je třeba také inzerovat, nelze se ale obracet přímo na akademiky. „Organizovali jsme také promítání s diskusí. Kromě několika moderátorů a filmových kritiků se mnou takovou diskusi udělali herci Ed Harris či Robin Wrightová, režisér Atom Egoyan a ještě několik kolegů,“ vypočítává Hollandová.
„Když beru námět, zajímá mě člověk“
Šarlatán je podle ní v zahraničí přijat dobře, chválí se třeba i masky nebo celková vizualita. Snímek tak podle ní slouží jako reklama na český film, talent a řemesla. Přesto některé motivy v samotném filmu je třeba dovysvětlit. „Ne všichni rozumí hloubce toho stalinovského totalitarismu. Že Mikolášek žil úplně jinak, než to bylo dovoleno, že měl soukromou praxi, zaměstnance a velké americké auto a že to bylo pro vládu totálně nesnesitelné. To potřebuje explikaci,“ doplňuje.
Podle Hollandové je v Hollywoodu cítit změna ohledně množství scenáristek a režisérek. Ženy podle ní ukazují, že mají co říct. „Když beru námět, tak mě zajímá člověk, nemám takový ten ideologický přístup v tom, že to musí být žena. Ovšem si také myslím, že ženy mají jinou zkušenost a jiný pohled na svět. A že tenhle pohled je oprávněný. Nemůže to být tak, že padesát procent lidstva představuje například jenom sedm procent v tvůrčích profesích,“ uvádí.
Příběh léčitele Jana Mikoláška v Šarlatánovi je podle režisérky univerzální, otevírá hodně otázek, které si kladla už v přechozích filmech. „Vztah k přírodě. Nakolik akceptujeme naši identitu. Jestli je osudem občana střední Evropy přizpůsobovat se režimům. Zda je konformismus nejlepší výběr, když se potýkáme s totalitou. A také jaká cena se platí za výjimečný dar,“ popisuje Hollandová.
Nyní režisérka vybírá z několika dalších námětů a scénářů, měla točit seriál o Napoleonovi v evropsko-americké koprodukci, ten se podle ní ale „vzdaluje“. „Je těžké momentálně dělat něco tak náročného a drahého,“ prohlašuje s tím, že se snaží vymyslet film, který by mluvil o současnosti. Sama strávila většinu pandemického roku v Bretani.
„Trochu s rodinou, trochu s kamarády, ale hodně sama. Pomyslela jsem si, že dám trochu citu nějakému zvířeti, tak mi dcera našla opuštěné, roztomilé, tříměsíční štěně.“
