Herec Ivan Trojan získal o víkendu sedmého Českého lva, tentokrát za roli léčitele Jana Mikoláška v dramatu Agnieszky Hollandové Šarlatán. V Interview ČT24 mluví o úskalích herectví, Dejvickém divadle i svých synech, kteří ho prý učí „nezestárnout“.
Co se týče Českých lvů, je šestapadesátiletý herec rekordmanem. Ocenění je pro něj hlavně zadostiučiněním, že je jeho práce smysluplná. Radost je ale blesková. „Když jsem získal Cenu české filmové kritiky, tak jsem se sebral a šel pěšky domů. Tam jsem vyndal myčku, nandal myčku a šel spát. A druhý den jsem se už učil úplně jinou roli,“ sděluje Trojan.
Postavu léčitele Jana Mikoláška v Šarlatánovi měl prý tendenci obhajovat, režisérka Hollandová a scenárista Marek Epstein zase postavě dávali „minusové body.“ Bál se, aby diváci Mikoláškovi zachovali přízeň. Díky komplikované postavě ale prý mohl přemýšlet sám o sobě. Mikolášek byl však ve filmu sebejistý, sám Trojan podle svých slov bojuje se sebevědomím.
„Lidé si třeba myslí, že čím je herec starší a má toho víc za sebou, tak by měl být sebevědomější. Že ví, jak na to. A ono to je často naopak. Ještě vás navíc svazuje, že musíte pozici nějakým způsobem obhajovat. Že tohle už jste zahrál nějakým způsobem. Nechcete se opakovat. Takže tlak je vlastně velký a já si ho někdy vytvářím sám. V tom musím ubrat,“ sděluje herec.
V Dejvickém divadle Trojan podruhé i režíruje
Na herectví ho prý vždy zajímala proměna v jiného člověka, kdy je třeba přijít na to, jak takový člověk myslí. „Dostat se pod kůži toho člověka. To je vlastně fascinující věc a vždycky mě to lákalo, ty věci si úplně neusnadňovat. Zkusit se proměnit,“ vypráví jak o nedávné roli v komedii Bourák, tak třeba o roli hejtmana v Revizorovi v Dejvickém divadle, jíž „normálně dostávají šedesátiletí chlapi“, ale jemu bylo v té době 33 let.
Řadu nominovaných snímků podle Trojana spojuje téma péče o demokracii. Vyprávět historické příběhy je podle něj důležité, protože to přibližuje historii mladé generaci „přes emoci a přes příběh.“ Trojanovi čtyři synové prý otce učí hlavně „nezestárnout“.
„Já se s nimi i dost často radím. Jestli mám třeba někam jít, nebo nejít a něco říct, nebo neříct. Nebo něco udělat. Probírám to i s nimi, zajímá mě jejich názor,“ uvádí Trojan.
V Dejvickém divadle, kde před pěti lety režíroval hru Zásek, nyní Trojan režíruje další hru – její název je Vina. Během minulého roku musel s kolegy několikrát zkoušení přerušit, prý ale věděl, že je třeba práci dokončit. „Krásné bylo, když se divadlo otevřelo v září a v říjnu, jak diváci divadlo potřebovali, a že po každém představení vstávali. Ta sounáležitost byla obrovská.“
