Martin Písařík je hercem, dabérem, muzikantem a také cestovatelem. O své dobrodružné povaze přesvědčil nedávno diváky cestovatelského dokuseriálu, v němž „po jedné stopě“ projel mimo jiné kus Afriky. Cestu po kontinentu by rád, opět s kamerou za zády, dokončil. Návrat komplikuje nestabilní situace v některých zemích. A bouřlivým se zdál poslední rok i pro umělce v Česku. Vynucená pauza podle Písaříka ukázala, že živá kultura je nepostradatelná, ale herci a diváci si na sebe musí zase zvyknout. O herectví i cestování mluvil jako host Interview ČT24.
Herec i cestovatel musí mít rád lidi, říká Martin Písařík. Na scénu se už vrátil, do Afriky se chystá
Martin Písařík v Interview ČT24: Do Afriky se chci vrátit (zdroj: ČT24)
Martin Písařík se věnuje více uměleckými profesím: činohře i muzikálu, dabuje, hraje v kapele. Přiznává, že taková „rozpolcenost“ ho baví, herectví bere jako „olympiádu, která se skládá z několika disciplín“. Uvědomuje si ale zároveň, že univerzálnost s sebou nese jisté nevýhody. „V ničem nevyniknu tak, abych si řekl: Tak v tomhle jsem opravdu dobrý,“ má dojem.
K muzikantství či herectví přidal ještě cestování. To bere jako příbuznou činnost ke svým uměleckým profesím. „Aby člověk dělal tu práci, kterou dělá, měl by mít rád lidi, což je samozřejmě občas těžké. Já mám lidi rád, a proto taky rád cestuju,“ vysvětluje. „Přemýšlel jsem, jestli mi herectví pomáhá, nebo nepomáhá. A myslím, že na cestách jsem míň herec, protože neumím na lidi něco hrát. Prostě se jim otevřu, a když to dopadne dobře, tak i oni mně,“ dodává.
Nemůžu říct: Jsem unavený a jdu si lehnout
Diváci ho jako cestovatele zaznamenali v dokumentární roadmovie Po jedné stopě. Spolu se zkušenějším cestovatelem a motorkářem Igorem Brezovarem se napřed vydal z Turecka do Iráku a poté se rozhodli na motorkách projet Afriku. „Kdybychom jeli autem, jsme v uzavřeném prostoru, na motorce je člověk lidem blíž. Je to takový čundr, akorát se jde nebo jede rychleji,“ míní Písařík.
Jejich komorní výprava budila v Africe pozornost. „Samozřejmě jsme pro ně zdrojem obživy. A to už je na zkušenosti, poznat, kdy dát a kolik dát, jak se nenechat obrat,“ podotýká Písařík. Někde je brali jako turistického oslíčka otřes se, jinde je přivítali s nezištnou pohostinností.
„Ti lidé jsou často rádi, že tam přijedeme, protože když se třeba řekne Sierra Leone nebo Libérie, tak si lidé myslí, že je tam občanská válka,“ doplňuje. „Ale už si nepřečtou na internetu, že to je třeba z roku 2006. Místní si říkají, to je hezké, že jezdí turisti, že nám tady bude líp, že se o nás dozvědí v Evropě třeba.“
Podle Martina Písaříka by měla návštěva upřímný zájem umět oplatit, i když nemá třeba náladu. „Nemůžu říct: Promiňte, já mám za sebou náročný den, jdu si lehnout, nechte mě být. Tady se můžu zavřít domů a říct, s nikým nemluvím. Ale tam to nejde. Tam je potřeba sám sebe nějak drobně potlačit, otevřít upřímnost a těm lidem se odevzdat. A ono se to pak vrátí v určité energii,“ nepochybuje.
Aby africké obyvatele nezklamal, musel prý sáhnout i po milosrdné lži. Třeba tvrdit, že je ženatý, i když není, protože tak to spíš odpovídalo místnímu očekávání. V radách na cestu, které s Igorem Brezovarem natočili pro stránku seriálu, mimo jiné zmiňují, že Afričany potěší, když jim návštěvník zdaleka ukáže fotografie své rodiny i země. Oni přibalili třeba pohlednice se sněhem.
Zároveň Písařík doporučuje těm, kteří se do Afriky vydají, aby se ve zkoušeném světadíle pokusili udržet si odstup. Setkání s chudobou a nemocemi zaskočí. „Člověk nemůže pomoct všude, kde by chtěl,“ obává se.
Do Afriky se vrátím
Africké dobrodružství zastavila válka v Kamerunu. Prozatím. Motorky zůstaly zaparkované v Nigérii. „Rodina, u které je máme na dvorečku, nám napsala, že bychom jim už měli poslat nějaké peníze za to parkování. Říkám: Vždyť to posíláme tady Hugovi. A oni: Kdo je Hugo?“ přidává Martin Písařík historku o falešném kontaktu.
S dokončením cesty napříč Afrikou počítá, vyrazit by chtěli s Brezovarem nejlépe po Vánocích. „Máme tři možnosti,“ vyjmenovává, „buď bude válka v Kamerunu lepší a projedeme to. Nebo pojedeme horem, ale tam zase operuje Boko Haram, což by nebyla úplně příjemná situace, kdyby nás potkali. Nejpravděpodobnější je cesta lodí, jenže v Guinejském zálivu jsou piráti. Takže teď komunikujeme s lidmi jak na kamerunské, tak nigerijské straně a hledáme, která cesta bude nejlepší.“
S diváky se oťukáváme
Zatím se věnuje své primární profesi – herectví. I když si diváci za pandemický rok zvykli na dostupnost kultury on-line, Písařík nepochybuje, že živý kontakt mezi umělcem a obecenstvem je nenahraditelný. Pro obě strany. „Tak to tady bylo stovky let, vždycky chtěl někdo, aby mu někdo něco předvedl,“ je přesvědčen. Očekává navíc, že lidé jsou on-line světem přesyceni.
Jak se rozhodl odpočinout si od seriálů, více se přesunul na divadelní prkna. „Všichni se oťukáváme,“ shrnuje situaci po znovuotevření divadel. „Diváci jsou opatrní, protože už mají třeba peníze v lístcích, které si koupili před rokem, pak jim to přesunuli na jaro, pak na podzim a teď čekají. Už nebudou tak otevření, že by nakoupili za 15 tisíc do opery. A počasí nám také nepomáhá. Myslím, že diváci hodně čekají na poslední chvíli, proto jsou divadla nervózní, protože nemají vyprodáno,“ upřesnil.
Mnozí místo prázdnin otvírají letní scény, Martin Písařík hraje v Divadle Ungelt. S Janem Holíkem a Petrem Stachem se potkal v komedii o mužské krizi středního věku Vejšlap.