Filmy o malých lidech, kteří v sobě nesou velký patos. Takové točí český režisér Jiří Menzel a v takových často sám hraje. Berlinale svou poctu vůči českému filmaři vyjádřilo v závěru festivalu, když mu předalo cenu Kamera Berlinale, kterým od roku 1986 vyznamenává výrazné osobnosti světového filmu.
Glosa z Berlinale: Oceněný Jiří Menzel reprezentuje ty nejlepší z filmových příběhů
Menzel cenu získává v den svých osmdesátých narozenin, ale ze zdravotních důvodů ji nemohl převzít osobně. Zároveň mu byla udělena před světovou premiérou česko-slovensko-rakouského filmu Tlumočník, kde hraje společně s rakouským hercem Peterem Simonischekem, který cenu převzal a slíbil, že ji Menzelovi předá v Praze.
Berlinale Jiřího Menzela vyzdvihuje jako mistra komedie a jako jednoho z hlavních představitelů české nové vlny. Menzel také figuruje v kapitolách Berlinale coby tvůrce mistrovského filmu Skřivánci na niti, který byl po brutálním potlačení Pražského jara zakázán a ihned po natočení v roce 1969 směřoval do trezoru, aby se v roce 1990 objevil v hlavní soutěži a získal Zlatého medvěda.
Kombinace lidskosti, zájmu o prostého člověka a filmové poetiky činí z Jiřího Menzela uznávanou osobnost světové kinematografie. Společně s Věrou Chytilovou patřili k hrsti osobností, které zajímal i jejich divák a jejichž filmy tvořily vývozní artikl československé kinematografie za socialismu.
K další příznivé souhře je možné připočíst i to, že film Tlumočník patří k jedněm z nejlepších příběhů v hlavním programu. A to proto, že vypráví srozumitelně a s humorem příběh dvou svérázných, ale v jádru dobrých lidí.
Jiří Menzel hraje tlumočníka jménem Ali Ungár, který se v úvodu vydá trochu zmateně a omezen svou prostatou do Vídně zlikvidovat vraha svých rodičů, nacistického důstojníka. Místo něj mu dveře otevře důstojníkův syn, oznámí mu otcovu smrt, pustí ho do bytu… a do svého života.
Festival Berlinale ocenil Jiřího Menzela (zdroj: ČT24)
Tyto dvě postavy by se sice měly nenávidět, ale spojí se do nesourodé dvojice a začnou pátrat po dávné události. Nastává road movie po Slovensku od Bratislavy po Ružomberok. Je tu příběh židovského sirotka a příběh potomka nacisty, výborně herecky obsazený, s půvabnými záběry slovenské přírody, slovenských hor a slovenských cest.
Zdánlivě banální příběh o sbližování dvou neslučitelných charakterů je prost jakékoliv vyumělkovanosti i česko-slovenské malosti. A zdánlivě všední je i poselství o tom, že když se otevírají staré rány, vyjeví se mnohem víc obětí i viníků a nemá smysl z bolestí obviňovat konkrétní osobu. Slovenský režisér Martin Šulík sice vypráví smutný příběh, ale vypráví ho s humorem a noblesou. Film byl uveden v sekci Berlinale Special, avšak obstál by i v mezinárodní soutěži. Ukázal také živoucí česko-slovensko-rakouskou koprodukci.
Nedotýkej se mě
Tlumočník svou prostou lidskostí stojí v opozici k mnoha soutěžním snímkům, které přinesly takzvaně festivalová témata. Ta ale i poučeného festivalového diváka svou překomplikovaností nakonec odpuzují. Typickým příkladem bohužel může být i film natočený v české koprodukci Nedotýkej se mě (Touch Me Not), kde k dalším koprodukčním zemím patří Rumunsko, Německo, Bulharsko a Francie. Natočila ho rumunská režisérka Adina Pintilie, ale ve filmu se mluví anglicky.
Jeho tématem jsou krajnosti v sexualitě: hlavní hrdinka nesnáší lidský dotyk, ale chtěla by vztah. Navštěvuje proto prostituty, transvestity, léčitele, lidi postižené fyzicky i psychicky a povídá si s nimi, aby uvolnila svou energii. Režisérka tak nechtěně z filmařů dělá voyery, kteří hledají pseudoatraktivní témata a šmírují své postavy, aniž by je pochopili. A navíc prokazuje nezájem i o diváka. Vedle sexuálních odchylek Berlinale naservírovalo incest v kombinaci s Heideggerovými myšlenkami, uprchlíky v nereálném světě nebo doplňovače regálů v podivuhodně klidném světě obřího hypermarketu.
Skvělá polská Tvář
Jako zjevení a útěcha zároveň v závěru festivalu zapůsobil polský film Tvář (Twarz), který v mnohém vychází ze středoevropských filmových tradic, jaké reprezentuje právě Jiří Menzel. Tvář je ale oproti jeho snímkům o poznání drsnější, svým tématem, svým příběhem, svým vyústěním. Má ovšem také specifickou poetiku a naději v závěru.
Poláky tu v úvodu poznáváme jako ty, co jsou schopni se servat donaha při povánočním výprodeji, mluví sprostě a chodí do kostela. Ale jsme to my všichni, co se hádáme a milujeme zároveň. Polská režisérka Malgorzata Szumowska vypráví o životě jedné vesnice v Polsku, kde staví ohromnou sochu Krista, „větší než v Riu de Janeiru“.
Při práci se vážně zraní mladý dělník, a pak sledujeme, jaké změny to přináší pro něj, pro jeho nejbližší i pro celou vesnici. Film promlouvá o jednotlivcích, o celé vesnici, o celém Polsku, o nás jako celé společnosti. Je to příběh o malých lidech, co v sobě nesou i velký patos. V tom je jeho síla a takové filmy by festivaly jako Berlinale měly podporovat ještě víc.