Knihou Poslední svědci držitelky Nobelovy ceny za rok 2015 Světlany Alexijevičové se uzavírá pentalogie textů, přibližujících Sovětský svaz 20. století – obraz je to ovšem značně krutý, o to však přesvědčivější, protože skutečný.
Glosa: Jak psát o cizí bolesti? Posledními svědky nobelistky Alexijevičové jsou děti ve válce
Alexijevičová totiž i v tomto svazku, vydaném rusky v roce 1985, podobně jako v knize Válka nemá ženskou tvář (1985) o ženách-vojačkách, Zinkoví chlapci (1989) o mrtvých vojácích z Afganistánu, Modlitba za Černobyl (1997) o děsivých následcích jaderné katastrofy a Doba z druhé ruky (2013), pojednávající o rozpadu Sovětského Svazu, pracuje stejnou metodou – vyzpovídá mnoho pamětníků daných situací a získané výpovědi pak skládá do celkové mozaiky.
Metoda na první pohled snadná, přepisovat z diktafonu přeci dokáže každý… Při pozornějším začtení se ovšem divíme, jak těžké je právě takhle psát. A teď mám na mysli nejen formu, ale i obsah. Při znalosti dějin Sovětského svazu a toho, jak po celou dobu přistupoval ke svým občanům, se nemůže jednat o nějakou selanku. Alexijevičová, jež je autorkou i řady scénářů a divadelních her, ostatně tento svůj cyklus, na němž již pracuje třicet pět let, nazvala Autobiografie jedné Utopie neboli Historie ruského člověka.
V knize Poslední svědci si povídala s Bělorusy přeživšími druhou světovou válku, povětšinou sirotky. Ženami a muži, kteří byli v době konfliktu dětmi a kteří měli to štěstí, že přežili brutální vyvražďování běloruského obyvatelstva, jehož rozměry se vymykají jakékoli představě – nacisté jen v Bělorusku zlikvidovali šest set devatenáct vesnic, včetně jejich obyvatel. Vesnic, které na rozdíl od našich Lidic či Ležáků, nikdo nezná, nejsou pojmy či symboly. I v tom je práce Alexijevičové přínosná.
Kniha má podtitul Sólo pro dětský hlas a je to sólo křičící, trýznící, obžalovávající. Protože, jak stojí v mottu knihy vypůjčeném z Dostojevského, za jednu jedinou slzu nevinného dítěte nestojí ani jeden pokrok, jedna revoluce, jedna válka… Víme přitom, jak to ve skutečnosti bylo, je, a nejspíš i bude. Ano, svádí to volit emotivní výrazy, nořit se do bolesti – ovšem do bolesti cizí. Ale jak o těchto výpovědích psát? Nechť proto raději promluví sami „poslední svědci“:
„A letadla po nás pálila jako na střelnici…“
„Mamku s taťkou jsem ale už nikdy nenašla. Vlastně neznám ani svoje pravý příjmení…“
„Když někdo brečel, tak hned přiskočili a zabili ho.“
„Stříleli je a dívali se, jak rodiče trpěj.“
„Němečtí lékaři se domnívali, že krev dětí do pěti let pomáhá rychlejšímu uzdravování pacientů.“
„Pár kroků od nás postavili kulomet.“
„Na malou Galju pustili psy.“
„A to v jedný chalupě nenašli ani nohu, tak chytili a oběsili aspoň kocoura.“
Světlana Alexijevičová: Poslední svědci – sólo pro dětský hlas, vydali Pistorius & Olšanská, 2018.