Recenze: Válka nemá ženskou tvář, ale naštěstí má Alexijevičovou

Již svou první knihou – Válka nemá ženskou tvář – ukázala držitelka Nobelovy ceny za rok 2015 Světlana Alexijevičová svou silnou stránku: důraz na očitá svědectví a také schopnost silné empatie. Díky tomu jsou příběhy mnoha sovětských žen bojujících ve druhé světové válce prosté pozlátka či přikrašlování, ale prostě vypovídají o ženském hrdinství a utrpení.

Úvodem možná ještě faktografické doplnění: v Rudé armádě bojoval přibližně milion žen, další pak v řadách partyzánských jednotek, a nebyly to zdaleka pouze ošetřovatelky či lékařky, ale i odstřelovačky, velitelky dělostřeleckých baterií či bombardovací letkyně, průzkumnice a tankistky.

Když o válce vyprávějí ženy…

Světlana Alexijevičová (1948) na svém debutu pracovala osm let, její prvotina v Sovětském svazu vyšla ale až po řadě cenzorských zásahů, což samozřejmě platilo i pro české vydání z roku 1986 (v nejnovějším vydání jsou všechny vyškrtané texty doplněny, autorka dodala i rozhovor s cenzorem a nový úvod). I tak to ovšem byla kniha pro sovětské i české čtenáře zcela neobvyklá, a to jak svou formou, tak základním přístupem.

Válka nemá ženskou tvář
Zdroj: ČT24

Autorka sama k tomu v původním úvodu píše: „Když o válce vyprávějí ženy, v těch příbězích není nebo téměř není to, co jsme jinak v tomto ohledu zvyklí slyšet nebo číst: není tam nic o tom, jak jedni lidé hrdinně zabíjeli jiné lidi a zvítězili. Nebo prohráli. Jaká u toho byla technika a jací generálové. Ženská líčení jsou jiná a o něčem jiném. Ženská válka má své barvy, své vůně, své světlo a svůj pocitový prostor. Svá vlastní slova. Nejsou tam váleční rekové a jejich neuvěřitelné hrdinství, jen prostě lidé nucení dělat věci pro člověka nelidské. A trpí tam nejen oni (lidé!), ale i země, ptáci, stromy. Všechno, co tu žije společně s námi. To všechno trpí beze slov, což je ještě hrůzyplnější.“

Vlastně tak popsala svou knihu, obsahující neupravované výpovědi mnoha žen, pro které nástup války znamenal naprostou změnu dosavadního života. Řadě z nich přitom bylo sotva osmnáct, odcházely přímo ze škol, jiné doma nechávaly děti. O tom všem hovoří, ze všech výpovědí zároveň cítíme jejich upřímnou snahu bránit vlast, ať to stojí, co to stojí.

Neohánějí se frázemi, válka v jejich slovech získává další rozměr, ano, jak píše Alexijevičová, hrůzyplnější. Mnohé z žen se přiznávají, jak se – marně – snažily válečné vzpomínky potlačit, jiné dodnes nemohou vidět rudou barvu, maso, trpí psychickými problémy. Četba je to v každém případě nelehká.

Můžeme soudit?

Jen asi ve dvou případech se dočteme o zpochybnění oficiálního výkladu počátečních neúspěchů a přiznání Stalinovy velké viny nebo o tom, jak rudoarmějci zacházeli s německými ženami (aby nedošlo k mýlce: wehrmacht nedělal nic jiného, a to ve všech směrech).

Často ale čteme, jak ženy-válečnice snášely, že přichází o svou ženskou roli, jak se těšily, když se mohly upravit, jak i v šílených podmínkách zůstávaly ženami – a také, jakým utrpením na frontě procházely, s čím vším se musely vyrovnávat. Vybavuje se například příběh partyzánky, která – aby její hladové plačící novorozeně neprozradilo německým vojákům a psům polohu pronásledovaného oddílu – raději své dítě zabila.

Můžeme soudit? A chce se nám vůbec? Ke všem výpovědím a k jejich autorkám, a samozřejmě i k celé knize, je třeba přistupovat s respektem.

Světlana Alexijevičová: Válka nemá ženskou tvář, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v překladu Libora Dvořáka.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřela Loretta Switová, známá jako „Šťabajzna“ ze seriálu M.A.S.H.

V pátek krátce po půlnoci zemřela americká televizní a filmová herečka Loretta Switová. Bylo jí 87 let. Proslavila se hlavně rolí Margarety „Šťabajzny“ Houlihanové v americkém válečném komediálním seriálu M.A.S.H., který běžel mezi roky 1972 a 1983.
před 11 hhodinami

„Dyť to zvládnou i malé holky!“ Ženy malovaly zátiší, šachy i traumata

Nebyli jen staří mistři, ale i staré mistryně, zdůrazňuje retrospektiva připravená Národní galerií Praha. Představuje umělkyně, které působily ve střední Evropě, Nizozemí a na území Itálie od středověku do konce devatenáctého století. Podle galerie jde o první soubornou přehlídku tohoto typu v Česku.
před 17 hhodinami

Úředník slovenského resortu kultury odnesl z muzea Donatellovu bustu

Ze Spišského muzea ve slovenské Levoči zmizela busta mladé ženy od renesančního umělce Donatella, informoval slovenský server Aktuality.sk. Podle něj ji z depozitáře za doprovodu policie v kuklách ve čtvrtek odnesl generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury a nejbližší spolupracovník ministryně Martiny Šimkovičové Lukáš Machala na dosud neznámé místo. Dílo, jehož pravost se potvrdila teprve začátkem letošního roku, mělo být zpřístupněno veřejnosti na podzim.
před 20 hhodinami

Dvě kamarádky a jeden manžel řeší v ostravské Aréně své životy

Dvě ženy a jeden muž, nevěra i pomsta. Hořká komedie Kamarádky nabízí v trpký pohled na manželství i přátelství. Hru slovenského dramatika Pavola Weisse, kterou uvádí Komorní scéna Aréna v Ostravě, inspirovaly skutečné příběhy.
před 23 hhodinami

Ve Zlíně se promítají filmy pro děti a mládež z padesáti zemí

Ve Zlíně začal filmový festival pro děti a mládež. Téměř tři sta snímků z padesáti zemí světa se bude promítat do 4. června. Vítězné tituly Zlín Film Festivalu si odnesou Zlatý střevíček, cena za mimořádný přínos patří trikovému mistrovi Borisi Masníkovi a herečce Simoně Stašové.
29. 5. 2025Aktualizováno29. 5. 2025

Mimina lezou po Žižkovské věži už čtvrtstoletí. Nemají být roztomilá

Váží přes tři sta kilo, místo obličeje mají čárový kód a udrží se na svislé ploše. Na žižkovské televizní věži v Praze se černá laminátová mimina v nadživotní velikosti poprvé objevila 29. května 2000. Nejprve dočasně, nakonec pro velký úspěch nastálo. „Kdyby náhodou došlo k tomu, že sem Rusové pošlou atomovou bombu, tak věž asi půjde do kopru, ale mimina vydrží nekonečně,“ prohlásil jejich „otec“ David Černý v 90’ ČT24 moderované Jiřím Václavkem.
29. 5. 2025

Do Česka míří film, jemuž se v Cannes tleskalo 19 minut

Mezigenerační trauma jedné umělecky založené rodiny zvedlo publikum canneského festivalu na nohy na devatenáct minut vyplněných potleskem. Pro české distributory i to může být posvěcením šťastné ruky. Filmy totiž někdy nakupují už roky před premiérou, kdy nemají k dispozici ani scénář, což může přinést obchodní riziko. Jindy vybírají přímo na festivalu.
29. 5. 2025

Příběh zámku z Trutnovska inspiroval filmaře, teď je komplex na prodej

Komplex Nové Zámky na Trutnovsku je na prodej. Do povědomí veřejnosti se dostal v souvislosti s chováním majitelů vůči muži, který jim odmítl prodat pozemky. Příběh se poté stal předobrazem filmu Zahradníkův rok. Firma ruského podnikatele Alexeje Zacharova se zbavuje zámku i čtyřiceti hektarů polností, stavebních parcel a vodní plochy. Z dříve oblíbeného místa k procházkám udělal majitel téměř pevnost obehnanou žiletkovým drátem.
29. 5. 2025
Načítání...