Česky vyšlo nové kompletní vydání Dcer ohně od Gérarda de Nervala. Poprvé se tak k tuzemským čtenářům v úplnosti dostává dílo, které autor vydal v roce 1854. Překladatel Jiří Pelán navíc text provází poznámkami o různých zajímavých a běžnému čtenáři skrytých významech či souvislostech. Stěžejní dílo nejen francouzské literatury doplňují novela Aurelie a povídka Pandora.
Gérard de Nerval sestoupil do pekla a napsal o tom
Gérarda de Nervala chválil kritik F. X. Šalda, spisovatelka a editorka Věra Linhartová jej učinila postavou ve své próze Chiméra neboli Průřez cibulí, ve svém Manifestu surrealismu (1924) se k němu a jeho odkazu přihlásil André Breton. „Skutečně se zdá, že Nerval byl v úžasné míře naplněn oním duchem, kterého se dovoláváme,“ napsal.
Nervalovo stěžejní dílo nebylo českým čtenářům neznámé. Již před válkou přeložil Jaroslav Zaorálek část Dcer ohně, sonety Chiméry pak přeložil Karel Zlín a Jan Tomeš, přičemž o tomto překladu se velice kriticky vyjadřovala například Věra Linhartová či Miloslav Topinka. Oba tvrdili, že Chiméry jsou, pro svou stavbu, obrazivost, provázanost vnitřních rýmů a rytmus, prostě nepřeložitelné.
Supranaturalistické snění
Ostatně sám Nerval hovořil o tom, že Chiméry vznikly „ve stavu supranaturalistického snění“ a varoval před pokusy o jejich racionální výklad. Přesto se do nich Pelán pustil a čtenáři můžou jen ocenit jeho odvahu riskovat tváří v tvář tak mimořádně obtížnému textu.
Gérard de Nerval (1808 až 1855) bývá řazen k romantikům. V Chimérách někteří spatřují předzvěst symbolismu, zároveň je Nerval v jistých ohledech vnímán jako předchůdce surrealismu. Nebyl autorem pouze Dcer ohně, v soupisu jeho děl najdeme řadu dalších próz, dramat, ale také cestopisů; psal do novin, působil jako kritik.
Významná byla i jeho překladatelská činnost – jeho překlad prvního dílu Fausta dodnes figuruje v prestižní edici Pléiade, a je dokonce dochována nadšená Goethova reakce. Nerval překlad přitom pořídil ještě coby student lycea, což vzhledem k těžkému originálu prozrazuje básníkovo dokonalé zvládnutí řemesla, které později zcela vložil do služeb svých textů.
Dcery ohně
Psát své nejznámější a vrcholné dílo Dcery ohně začal v období po roce 1850. Podobně jako jiná Nervalova díla, i tato jsou, jak píše v zasvěceném doslovu Pelán, „svého druhu asambláží, jež vznikala poněkud chaoticky, ale jejíž motivická jednota je nesporná“. Jsou to textové asambláže „zvláštní, zároveň heterogenní i podivuhodně jednotné svou hlubinnou tematikou“.
Lze také mluvit o kanibalizování Nervalových textů, kdy autor používal fragmenty již hotových a vydaných děl při vzniku nových – vybrané pasáže zasazoval do nového kontextu. A kromě toho, nebyl sám, kdo se této metody držel.
Zajímavá je žánrová rozprostřenost díla: najdeme zde mimo jiné povídku psanou v dopisech i formou scénáře, autobiografické zápisky z období schizofrenních ataků i cyklus veršů. Dcery ohně tak nakonec čítají sedm prozaických textů, posléze Nerval připojil ještě úvodní dopis Alexandru Dumasovi a závěrem už zmíněných dvanáct sonetů Chiméry.
Nerval v Dcerách ohně literarizuje cenné výpovědi, vzpomínky, úvahy, jež propojuje s fantazií, leckdy značně vybuzenou. Texty tak mají jak věcnou, tak básnivou kvalitu, jako když v Písních a legendách z Valois nostalgicky vzpomíná na kraj svého dětství, na lidové písně, legendy a pohádky, jež i cituje, želí jejich zapomínání a nezájmu o tento odkaz minulosti.
Nerval řeší i morální dilemata, jako v próze Emilie, v níž nápadník nevědomky zabije ve válce otce své vyvolené a po zjištění této tragické shody náhod se vědomě vrhne do smrtící bitevní vřavy. „V potyčce umíráme, protože jsme potkali něco, co zabíjí; nikdo neumírá jen proto, že chce.“
Člověk je zdvojen
Své vrcholné texty psal Nerval duševně nemocný. Od roku 1841 trpěl stále častějšími psychickými poruchami, nejspíš se jednalo o ataky schizofrenie. Však také u něj čteme toto seznání: „Napadla mě hrozná myšlenka: Člověk je zdvojen.“ Opakovaně byl internován v různých ústavech, mezitím se snažil cestovat, psát, jeho psychický stav se ale zhoršoval.
Právě tehdy zřejmě nastalo období, kdy, jak píše v novele Aurelie, „pro mne začalo to, co nazvu přelitím snu do skutečného života. Od této chvíle vše občas získávalo dvojí podobu – aniž přitom úvaze kdy chyběla logika a aniž paměť přicházela o sebemenší podrobnosti toho, co se mi dělo. To jen mé skutky, zdánlivě nesmyslné, si podrobovalo to, co podle lidského rozumu nazýváme iluzí…“
Nerval si ve svých stavech, vizích zpočátku svým způsobem liboval, byl jimi okouzlen, fascinován. Ovšem očarování ze splynutí s všehomírem, kdy, jak napsal, podroboval „zkouškám posvátného zasvěcení“, sláblo.
„Co jsem učinil? Zkalil jsem harmonii magického světa, odkud má duše čerpala jistotu nesmrtelné existence. Byl jsem možná proklet, protože jsem chtěl proniknout obávané mystérium a porušil jsem božský zákon; nemohl jsem už očekávat nic jiného než hněv a pohrdání! Rozčilené stíny s křikem prchaly, črtajíce ve vzduchu osudové kruhy jako ptáci před příchodem bouře,“ ptal se sám sebe. Ale začaly převažovat jiné, již ne tak extatické stavy, jež posléze vedly k jeho dobrovolnému odchodu z tohoto světa.
Zůstaly jeho texty, vysoce poetické, zároveň autentické zprávy o temných zákoutích lidské duše. „Náhledy, které jsem získal, mě nicméně činí šťastným, a nyní srovnávám tu řadu zkoušek, jimiž jsem prošel, s tím, co pro lidi ve starověku představovala myšlenka sestupu do pekel.“