Praha - Od 22. října do 23. listopadu se bude v Centru současného umění DOX konat výstava prací finalistů 20. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Z přihlášených téměř padesáti umělců a skupin vybrala mezinárodní porota v minulých dnech pět jmen: Tomáše Džadoně, dvojici Jiří Franta a David Böhm, Petru Herotovou, Alenu Kotzmannovou a Jiřího Skálu, jehož jméno se mezi finalisty objevilo i loni. Laureát pro letošní rok bude vybrán 12. listopadu.
Soutěž je určena pro mladé české výtvarné umělce, kterým není víc než pětatřicet let. Založena byla v květnu 1990 z podnětu dramatika a spisovatele Václava Havla, malíře Theodora Pištěka a básníka a výtvarného umělce Jiřího Koláře. Přestože je tedy letošní ročník jubilejní, bilancovat se bude až příští rok.
Pořadatelé se obávali, že letos na podzim, kdy se vítěz ceny tradičně vyhlašuje, by připomínka dvacetileté historie mohla zaniknout v akcích k 20. výročí pádu komunismu. Prozradili ale, že chtějí k výročí připravit katalog, jehož součástí budou i rozhovory se všemi nositeli Chalupeckého ceny.
Finálová pětka
Instalace osmadvacetiletého Tomáše Džadoně mísí elementy lidové architektury, socialistického modernismu a současné doby. „Tyto protikladné, ovšem osobně prožité tradice autor spojuje do absurdních koláží. Jeho díla diváka často dezorientují: zahrává si s měřítkem, s pozicí diváka i s neobvyklými smyslovými vjemy,“ uvedla porota.
Jiří Franta (1978) a David Böhm (1982) spolu vytvářejí nástěnné kresby. Vznikají jako deník a autoři na nich často pracují i po vernisáži. Mají cit pro monumentální výraz i jemný detail. Posouvají možnosti prezentace kresby, kterou kombinují s instalacemi či texty.
Základními uměleckými prostředky Petry Herotové (1980) jsou kresba a video. Jejich prostřednictvím zkoumá významy osobní identity. Formy konceptuálního umění aplikuje na všední, zdánlivě banální témata, jakými jsou rodinné hierarchie nebo smysl fyzické práce v postindustriální době.
Alena Kotzmannová v letošním roce slaví 35. narozeniny, a má tedy poslední příležitost Chalupeckého cenu získat. Její fotografie se vyznačují elegancí, jemností a silným narativním nábojem, míní porota. Jejich kvalita vědomě pracuje s odkazem klasiků české fotografické školy. Promyšlenou instalaci, někdy v kombinaci s texty, autorka používá jako samostatný výtvarný prostředek.
Jiří Skála (1976) se nebojí pouštět se na půdu nejistých uměleckých pokusů. Oproti loňskému roku, kdy také patřil k finalistům Chalupeckého ceny, se ještě více odpoutal od jazyka výtvarného umění. Směřuje k experimentálním formám literatury, ať už v podobě psaného textu nebo zvukových instalací.
