Praha – Nejuznávanější evropský trumpetista a skladatel Erik Truffaz patří již od devadesátých let mezi hlavní novátory progresivního jazzu. Své nejnovější album In Between představil před několika dny i v Praze, a to společně se svým kvartetem 4tet. Truffazova nová deska je ve znamení hned dvou návratů. Jednak k jeho původnímu jazzovému kvartetu a také k instrumentální hudbě.
Název nové desky naznačuje Truffazovu inspiraci z několika zdrojů. Kromě hudby kapely Radiohead nebo Bjork se také občas najde v Louisi Armstrongovi nebo ve Stevu Reichovi. „Jsem prostě mezi různými styly, proto se nové album jmenuje In Between,“ doplnil Truffaz. Novým albem se chce také vrátit k hudbě mezi jazzem a rockem. „Je to pokračování mojí práce s kvartetem. Hrajeme ve stejné sestavě, tedy kromě pianisty, ten je jiný, zase hlavně instrumentální hudbu, které se ale snažíme dodat novou barvu,“ řekl.
Erik Truffaz je často srovnáván s jazzovou legendou Milesem Davisem. „Myslím, že to není můj případ, protože nejsem černoch, nebydlím v New Yorku a nikdy jsem nezažil na vlastní kůži rasismus. To je stejné, jako když řeknete o malíři, že je nový Picasso. Bude se mu maximálně podobat, protože nikdo se nemůže znovu stát Picassem. A stejné je to s Davisem. Hrál od čtyřicátých let, má úplně jinou životní zkušenost než já. A taky hraje mnohem líp na trumpetu,“ oponuje Truffaz.
Kromě vlastních skladeb a improvizace hraje Truffaz třeba také aranže méně známých písní Boba Dylana. Na koncertě si navíc jako speciálního hosta přizval švýcarskou písničkářku Annu Aaronovou. „Na Erikově koncertech hraji sólo, ale jsem zvyklá spíš na kapelu. S Erikem spolu taky občas improvizujeme - on na trumpetu a já zpívám,“ říká k jejich spolupráci Aaronová, podle níž Erik Truffaz není limitovaný pouze jazzem a nechává se rád ovlivnit nejrůznějšími druhy hudby.
Truffaz začal s klasickou hudbou na ženevské konzervatoři, ale už v roce 1994 vydal první jazzové album a o několik let později o něj projevilo zájem prestižní americké vydavatelství Blue Note. Je tak jedním z mála evropských jazzmanů, kteří dokázali prorazit i za oceánem. „V hudbě jde především o přenos emocí, o sdílení vnitřního světa. Hudebník uspěje, pokud se mu povede, aby se publikum na chvilku zastavilo a prožívalo spolu s ním jeho sen. Protože sen o lepším světě představuje to jediné, co chci publiku dát. Dobrá hudba má lidi alespoň na malou chvilku přesvědčit, že je jejich život krásný,“ dodává.
