Praha - Temperament, neobyčejní škála výrazů a především jedinečný lyrický soprán vynesly českou operní pěvkyni Emu Destinnovou do nejvyšších pater operního světa. Poté, co ji na počátku kariéry odmítli v pražském Národním divadle, sklízela ovace v Berlíně, Paříži, Londýně a New Yorku. Dvořili se jí Enrico Caruso, s nímž vytvořila na jevišti hvězdnou dvojici, skladatel Giacomo Puccini i dirigent Arturo Toscanini; ona všechny odmítla, aby se vdala pár let před svojí předčasnou smrtí za českého důstojníka. Když jí v roce 1916 rakouské úřady odebraly pas, ukončily tím předčasně její kariéru. 28. ledna 1930, ve věku nedožitých 52 let, Destinnová zemřela.
Narodila se v Praze roce 1878 do zámožné rodiny jako Emilie Pavlína Kittlová. Hrála na housle, na klavír a pěvecký talent začala rozvíjet u Marie Loeweové-Destinnové, po níž přijala svůj pseudonym. Lekce z dramatické výchovy dostávala od herečky Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé. Rozhodovala se mezi kariérou pěvkyně a spisovatelky - do svých 18 let napsala divadelní hry Ta první láska, U cíle nebo Rachel, které se dočkaly uvedení, sepsala básnické sbírky Květy sněhu a Der galante Abbé, tři romány a je také autorkou překladu hry Radúz a Mahulena do němčiny.
V roce 1897 se pokusila získat angažmá v Národním divadle, ale byla odmítnuta. Po několika dalších pokusech získala angažmá v Dvorní opeře v Berlíně, kde prorazila svým debutem jako Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi (1898). Během deset sezon zde Destinnová nastudovala přes 40 rolí. V roce 1901 dobyla jako Senta Wagnerův Bayreuth a začala také hostovat v pražském Národním divadle, jehož čestnou členkou se stala v roce 1908.
Titulní rolí dopomohla Destinnová ke slávě nové opeře Richarda Strausse Salome. Na pařížskou premiéru (1907) ještě v 92 letech vzpomínal klavírní virtuos Arthur Rubinstein slovy: „Myslím, že to byla největší Salome své doby.“ Významnou kapitolu v životě Destinnové napsal i Londýn, kde na scéně královské opery Covent Garden od roku 1905 slavila úspěch v roli Čo-Čo-San v Pucciniho Madame Butterfly.
Vrcholem kariéry sopranistky bylo období 1908 až 1916, kdy působila v newyorské Metropolitní opeře (MET). Spolu s Enrikem Carusem vytvořila hvězdnou dvojici a pod taktovkou Artura Toscaniniho pak jedinečné inscenace. Celkem zde nastudovala 21 rolí. Zásluhou Destinnové se v MET uváděla i Prodaná nevěsta (1909) s pěvkyní v roli Mařenky a pod vedením Gustava Mahlera. O rok později zpívala Minnie při premiéře Pucciniho Děvčete ze zlatého západu.
Ze světa se Destinnová vracela do Prahy a do zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Právě tady byla nucena strávit zbytek války poté, co umělkyni a velkou vlastenku úřady v roce 1916 obvinily z protistátní činnosti a odebraly jí pas. Po roce 1918 se pak už Destinnové nepodařilo na předchozí úspěchy navázat. Kariéru završila v roce 1928 koncertem v londýnské Queen's Hall věnovaným desátému výročí vzniku československé republiky.
V pětačtyřiceti letech se Destinnová vdala za mladšího důstojníka Josefa Halsbacha, svazek dlouho nevydržel. Věnovala se svým koníčkům: psaní, okultismu a rybaření. Zemřela v Českých Budějovicích, když byla u lékaře kvůli problémům s očima. Pochována je na vyšehradském Slavíně.
