Balancuje mezi Wesem Andersonem, Terry Gilliamem, Franzem Kafkou, Georgem Orwellem, absurdním dramatem, bizarní ekranizací Dostojevského novely a příliš prázdnou samotou nesmělého měkkýše Simona. To by na jeden celovečerák už skoro stačilo, nemyslíte?
Po svém, diváky i kritikou vstřícně přijatém, debutu Jmenuji se Oliver Tate (2010) dokazuje talentovaný kudrnáč, pocházející z nigerijsko-norského mixu, herec a scenárista Richard Ayoade alias Maurice Mosse z Ajťáků, že to s filmovou režií myslí opravdu vážně. Do kin přichází jeho emocionálně strádající Dvojník, většina kritik mu znovu uznale přitakává a diváky tentokrát čeká slušná existenciální deka a díra do hlavy. Studium práv na St Catharine's College v Cambridge (které Ayoade absolvoval) není rozhodně pro blbce, a tak zas není až tak překvapivé, že na scénu definitivně přichází inteligentní režisér, který ví, co, proč a jak chce natáčet, chce to dělat za sebe a po svém a odmítá se nechat pohodlně nést bezpečným proudem mainstreamu.
Po nálezech ztráty
A také se zdá, že to není režisér, který nepřekročí stín jednoho tématu a formátu a bude jen recyklovat vyzkoušené a prokazatelně fungující. Jeho Dvojník má sice téměř identickou stopáž jako Tate, tím ale vzájemná podobnost končí. Již jen z letmé komparace těchto jeho dvou prvních režijních opusů je zřejmé, jak a kam se posunul, a také to, že lze jen těžko odhadnout, čím nás překvapí příště (neboť je evidentní, že si tu na režijní křeslo nesedl naposled).
Zatímco Tate vypráví v nekonvenčním příběhu o dospívání a přízemních věcech, jako je záchrana manželství rodičů nebo jak si stihnout vrznout a přijít tak o panictví do příštích narozenin, Dvojník je nekonvenčním příběhem o zásadním smyslu života, hledání identity a nesnesitelné těžkosti osamělého lidského bytí. Jinými slovy: Zatímco Tate je o spíše nalézání, Dvojník je hlavně o ztrátách.
Tenhle obsahový posun se pak logicky promítá i do formy, která v případě Tatea měla podobu rozverného pobíhání mezi dílčími, vypointovanými sekvencemi, zatímco v monolitnějším Dvojníkovi budeme unášeni v jednom tísnivém a nepřerušovaném narativním zátahu. Pro v zásadě příjemné pocity, které jsme zažívali s Tatem, tak ve Dvojníkovi není místo, neboť je to jeden z těch zajímavě (až fyziologicky) fungujících filmů, které vás mohou začít poměrně brzo nesnesitelně prudit, ale zároveň vás nepustí a nedovolí vám zdrhnout s nedojedeným popcornem předčasně z multikina. Stručně řečeno: Zatímco Tate je místy divný a spíše popkulturní, Dvojník je totálně divný a spíše artový. Tak si vyberte…
Nebraňte se schizofrenii
Již od samého počátku vás režisér Richard Ayoade a jeho kameraman Erik Wilson (který nasnímal i Tatea) chytí pod krkem vymazleným a promyšleně jetým zteřelým vizuálem, který zachycuje osamělého Simona v ošoupaném vagonu metra, kde se střetává s arogantním cestujícím, jehož tvář nikdy nezahlédnete, a průhled spojovacím oknem do sousedního vozu rámuje portrét dívky, do níž se bezmocně a oddaně zamiloval. V jediné sekvenci je tak minimalistickými výrazovými prostředky nastolena situace, která charakterizuje hlavního antihrdinu, nosnou, pravděpodobně bezvýchodnou romantickou zápletku a tísnivou atmosféru, která vás vzápětí pohltí, pakliže se nebudete zarytě bránit (což ve vlastním zájmu nedělejte, protože byste o hodně přišli).
Když nenápadnému samotáři, jako je Simon, jehož po několika letech nedokáže poznat ani vrátný, okolo něhož každý den prochází do kanceláře, vstoupí do pracovního i osobního života dvojník, který je arogantní samožer a jeho absolutní opak, může dojít k tomu, že mu po čase sebere tvář a navodí problémy s identitou, neboť každý může být tím, kým chce, a každý je sám a zároveň s kýmkoli propojen. Navíc je to komplikované tím, že když vypadl ze systému, přestal existovat, a když neexistuje, nemůže už do něj být nikdy zpětně zařazen, čímž se jeho zbědovaný životní kruh nesmlouvavě uzavírá. Zbývá jen dodat, že když neexistujete, je skoncování se životem zívačka, a tak můžete klidně vylézt na parapet, zamávat sousedům odnaproti a skočit (podobnost s Dlouhou cestou dolů je čistě náhodná). Zní to možná jako nějaké kydy z oblasti transcendentální fenomenologie, ale mezi námi, věřte, že v zásadě jde o to, zdali introvert dokáže do týdne sáhnout Hannah z rozmnožovny na prsa.
Jesse Eisenberg a Mia Wasikowska to dávají!
Brilantní hereckou etudu tu v netriviální dvojroli Simon & James odvádí držitel nominace za hlavní mužskou roli v The Social Network Jesse Eisenberg, kterého (ostatně jako většinu postav v tomto filmu) nebudete mít rádi, ale to on vlastně ani nechce. Sugestivně tu před námi píše jakýsi deník schizofrenika, ztraceného v odcizeném fiktivním světě, který si sám sobě dává po tlamě a tak dlouho strádá tím, jak strašné je být sám a zároveň být tím, čím je, že začne pochybovat o tom, zdali opravdu je. Vidíte, že tohle není jednoduché popsat, natož to uhrát, ale Eisenberg to prostě dal!
Jeho partnerkou je tu zdánlivě andělská Australanka Mia Wasikowska (Alenka v říši divů, Jana Eyrová, Přežijí jen milenci), neodhadnutelná bytost, která přitahuje podivíny a vzbuzuje dojem, že je schopná udělat cokoli, od cunnilingu s diktátorským plukovníkem (ne, že by k němu došlo) až po drhání krajek, takže pořád marně čekáte, že udělá něco hodně ujetého, což vzbuzuje latentní, byť nenaplněné napětí. A celé je to aranžováno v kulisách všudypřítomně bezútěšného vizuálu, jenž chvílemi vzbuzuje pocit, že vítězí forma nad obsahem, v totalitním a depresivním světě spíše obstarožních, nevzhledných, špatně oblečených a marně se pinožících za něčím, čeho nemohou dosáhnout a co stejně nemá valnou cenu.
ZKRÁTKA:
Dvojník je kurz negativní terapie o tom, jak (ne)přežít. Je to bizarní, surrealistická, provokující, prudící a neodolatelná hra na alternativní identitu, odehrávající se v lehce divadelním aranžmá a mixující psychothriller, černou komedii a film noir. Jeho protagonista je vyhnancem z vlastního života, který nechce být voděn na šňůrkách a vy budete dlouho (a s největší pravděpodobností marně) hledat důvod, proč by vám měl být sympatický. „Takových jako on není mnoho,“ říká o něm v jednu chvíli plukovník – a já bych to samé řekl o této podivuhodné, i když nelehce stravitelné Ayoadeově adaptaci.
THE DOUBLE / DVOJNÍK. Velká Británie 2013, 93 min, české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Richard Ayoade. Scénář: Richard Ayoade, Avi Korine (podle novely F. M. Dostojevského). Kamera: Erik Wilson. Hudba: Andrew Hewitt. Hrají: Jesse Eisenberg (Simon/James), Mia Wasikowska (Hannah), Wallace Shawn (Papadopoulos), Noah Taylor (Harris), James Fox (plukovník), Phyllis Somervilleová (Simonova matka). V kinech od 17. dubna 2014.
