Dvojník – kurz negativní terapie pro přecitlivělé samotáře

Balancuje mezi Wesem Andersonem, Terry Gilliamem, Franzem Kafkou, Georgem Orwellem, absurdním dramatem, bizarní ekranizací Dostojevského novely a příliš prázdnou samotou nesmělého měkkýše Simona. To by na jeden celovečerák už skoro stačilo, nemyslíte?

Po svém, diváky i kritikou vstřícně přijatém, debutu Jmenuji se Oliver Tate (2010) dokazuje talentovaný kudrnáč, pocházející z nigerijsko-norského mixu, herec a scenárista Richard Ayoade alias Maurice Mosse z Ajťáků, že to s filmovou režií myslí opravdu vážně. Do kin přichází jeho emocionálně strádající Dvojník, většina kritik mu znovu uznale přitakává a diváky tentokrát čeká slušná existenciální deka a díra do hlavy. Studium práv na St Catharine's College v Cambridge (které Ayoade absolvoval) není rozhodně pro blbce, a tak zas není až tak překvapivé, že na scénu definitivně přichází inteligentní režisér, který ví, co, proč a jak chce natáčet, chce to dělat za sebe a po svém a odmítá se nechat pohodlně nést bezpečným proudem mainstreamu.

Po nálezech ztráty

A také se zdá, že to není režisér, který nepřekročí stín jednoho tématu a formátu a bude jen recyklovat vyzkoušené a prokazatelně fungující. Jeho Dvojník má sice téměř identickou stopáž jako Tate, tím ale vzájemná podobnost končí. Již jen z letmé komparace těchto jeho dvou prvních režijních opusů je zřejmé, jak a kam se posunul, a také to, že lze jen těžko odhadnout, čím nás překvapí příště (neboť je evidentní, že si tu na režijní křeslo nesedl naposled).

Zatímco Tate vypráví v nekonvenčním příběhu o dospívání a přízemních věcech, jako je záchrana manželství rodičů nebo jak si stihnout vrznout a přijít tak o panictví do příštích narozenin, Dvojník je nekonvenčním příběhem o zásadním smyslu života, hledání identity a nesnesitelné těžkosti osamělého lidského bytí. Jinými slovy: Zatímco Tate je o spíše nalézání, Dvojník je hlavně o ztrátách.

Tenhle obsahový posun se pak logicky promítá i do formy, která v případě Tatea měla podobu rozverného pobíhání mezi dílčími, vypointovanými sekvencemi, zatímco v monolitnějším Dvojníkovi budeme unášeni v jednom tísnivém a nepřerušovaném narativním zátahu. Pro v zásadě příjemné pocity, které jsme zažívali s Tatem, tak ve Dvojníkovi není místo, neboť je to jeden z těch zajímavě (až fyziologicky) fungujících filmů, které vás mohou začít poměrně brzo nesnesitelně prudit, ale zároveň vás nepustí a nedovolí vám zdrhnout s nedojedeným popcornem předčasně z multikina. Stručně řečeno: Zatímco Tate je místy divný a spíše popkulturní, Dvojník je totálně divný a spíše artový. Tak si vyberte…

Nebraňte se schizofrenii

Již od samého počátku vás režisér Richard Ayoade a jeho kameraman Erik Wilson (který nasnímal i Tatea) chytí pod krkem vymazleným a promyšleně jetým zteřelým vizuálem, který zachycuje osamělého Simona v ošoupaném vagonu metra, kde se střetává s arogantním cestujícím, jehož tvář nikdy nezahlédnete, a průhled spojovacím oknem do sousedního vozu rámuje portrét dívky, do níž se bezmocně a oddaně zamiloval. V jediné sekvenci je tak minimalistickými výrazovými prostředky nastolena situace, která charakterizuje hlavního antihrdinu, nosnou, pravděpodobně bezvýchodnou romantickou zápletku a tísnivou atmosféru, která vás vzápětí pohltí, pakliže se nebudete zarytě bránit (což ve vlastním zájmu nedělejte, protože byste o hodně přišli).

Když nenápadnému samotáři, jako je Simon, jehož po několika letech nedokáže poznat ani vrátný, okolo něhož každý den prochází do kanceláře, vstoupí do pracovního i osobního života dvojník, který je arogantní samožer a jeho absolutní opak, může dojít k tomu, že mu po čase sebere tvář a navodí problémy s identitou, neboť každý může být tím, kým chce, a každý je sám a zároveň s kýmkoli propojen. Navíc je to komplikované tím, že když vypadl ze systému, přestal existovat, a když neexistuje, nemůže už do něj být nikdy zpětně zařazen, čímž se jeho zbědovaný životní kruh nesmlouvavě uzavírá. Zbývá jen dodat, že když neexistujete, je skoncování se životem zívačka, a tak můžete klidně vylézt na parapet, zamávat sousedům odnaproti a skočit (podobnost s Dlouhou cestou dolů je čistě náhodná). Zní to možná jako nějaké kydy z oblasti transcendentální fenomenologie, ale mezi námi, věřte, že v zásadě jde o to, zdali introvert dokáže do týdne sáhnout Hannah z rozmnožovny na prsa.

Jesse Eisenberg a Mia Wasikowska to dávají!

Brilantní hereckou etudu tu v netriviální dvojroli Simon & James odvádí držitel nominace za hlavní mužskou roli v The Social Network Jesse Eisenberg, kterého (ostatně jako většinu postav v tomto filmu) nebudete mít rádi, ale to on vlastně ani nechce. Sugestivně tu před námi píše jakýsi deník schizofrenika, ztraceného v odcizeném fiktivním světě, který si sám sobě dává po tlamě a tak dlouho strádá tím, jak strašné je být sám a zároveň být tím, čím je, že začne pochybovat o tom, zdali opravdu je. Vidíte, že tohle není jednoduché popsat, natož to uhrát, ale Eisenberg to prostě dal!

Jeho partnerkou je tu zdánlivě andělská Australanka Mia Wasikowska (Alenka v říši divů, Jana Eyrová, Přežijí jen milenci), neodhadnutelná bytost, která přitahuje podivíny a vzbuzuje dojem, že je schopná udělat cokoli, od cunnilingu s diktátorským plukovníkem (ne, že by k němu došlo) až po drhání krajek, takže pořád marně čekáte, že udělá něco hodně ujetého, což vzbuzuje latentní, byť nenaplněné napětí. A celé je to aranžováno v kulisách všudypřítomně bezútěšného vizuálu, jenž chvílemi vzbuzuje pocit, že vítězí forma nad obsahem, v totalitním a depresivním světě spíše obstarožních, nevzhledných, špatně oblečených a marně se pinožících za něčím, čeho nemohou dosáhnout a co stejně nemá valnou cenu.

ZKRÁTKA:

Dvojník je kurz negativní terapie o tom, jak (ne)přežít. Je to bizarní, surrealistická, provokující, prudící a neodolatelná hra na alternativní identitu, odehrávající se v lehce divadelním aranžmá a mixující psychothriller, černou komedii a film noir. Jeho protagonista je vyhnancem z vlastního života, který nechce být voděn na šňůrkách a vy budete dlouho (a s největší pravděpodobností marně) hledat důvod, proč by vám měl být sympatický. „Takových jako on není mnoho,“ říká o něm v jednu chvíli plukovník – a já bych to samé řekl o této podivuhodné, i když nelehce stravitelné Ayoadeově adaptaci.

THE DOUBLE / DVOJNÍK. Velká Británie 2013, 93 min, české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Richard Ayoade. Scénář: Richard Ayoade, Avi Korine (podle novely F. M. Dostojevského). Kamera: Erik Wilson. Hudba: Andrew Hewitt. Hrají: Jesse Eisenberg (Simon/James), Mia Wasikowska (Hannah), Wallace Shawn (Papadopoulos), Noah Taylor (Harris), James Fox (plukovník), Phyllis Somervilleová (Simonova matka). V kinech od 17. dubna 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
14. 4. 2026Aktualizovánopřed 4 hhodinami

Historickým městem roku 2025 je Náměšť nad Oslavou na Vysočině

Titul Historické město roku 2025 získala Náměšť nad Oslavou. Cena je odměnou za využití peněz na obnovu památek z programu ministerstva kultury. Ocenění převzal starosta Jan Kotačka (Spolupráce – aktivity).
včeraAktualizovánopřed 9 hhodinami

Zachytil dobu, kdy v Praze „žil divadelní bůh“. Fotograf Koudelka pokřtil publikaci Divadlo

Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
před 16 hhodinami

VideoPřed 70 lety přišel na trh první videorekordér

Před 70 lety se začaly používat k záznamu obrazu dvoupalcové, zhruba pět centimetrů široké magnetické pásky. Na trh tehdy přišel první videorekordér. Vynalezla ho americká firma Ampex. Technologie byla určená hlavně pro televizní stanice, časem se ale dostala i do domácností. Přístroj výrazně zjednodušil záznam televizního vysílání. Do té doby se totiž živě vysílané pořady mohly zachycovat jen ve speciálním zařízení na tradiční filmový pás. V polovině šedesátých let se první studiové videorekordéry dostaly i do Československé televize. O podrobnostech této technologie hovořil v 90' ČT24 dramaturg a scénárista filmu Králové videa Petr „Hrošík“ Svoboda. Pořadem provázeli Mariana Novotná a Daniel Takáč.
před 16 hhodinami

VideoGenerace si někdy přestávají rozumět, říkají k proměnám češtiny jayzykovědci

Odborníci z Ústavu pro jazyk český Akademie věd (ÚJČ) už přes osmdesát let zkoumají vývoj slovní zásoby českého jazyka. Třeba to, jak do češtiny pronikají cizí slova nebo jak mluvu mladých ovlivňuje internet. Vývoj a proměna jazyka je podle nich naprosto přirozená. „V poválečném období měl vliv na češtinu ruský jazyk, v současné době určitě jazykem číslo jedna, který má vliv na češtinu, je angličtina,“ přibližuje Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ. Problém je podle jazykovědců v tom, že někdy si generace mezi sebou přestávají rozumět.
před 18 hhodinami

Dominanta nad Plzní má prvního kastelána a novou expozici

Zřícenina hradu Radyně ve Starém Plzenci u Plzně má poprvé v historii svého kastelána. Město získalo pozdně gotický strážní hrad postavený ve 14. století za vlády Karla IV. v roce 1920. Zříceninu, zdaleka viditelnou dominantu okolí, chce město za desítky milionů korun revitalizovat, už zadalo studii úprav. V letošní návštěvnické sezoně nabízí památka novou expozici.
15. 4. 2026

Slovenští herci odříkají spolupráci s veřejnoprávní stanicí. Ta mluví o polarizaci

Ve slovenské kultuře pokračuje napětí. Někteří herci se rozhodli nespolupracovat s tamní veřejnoprávní televizí a rozhlasem, vedení stanice hovoří o zbytečném polarizování společnosti. Přetrvávají také výhrady části umělců vůči ministerstvu kultury v čele s Martinou Šimkovičovou. Kritika se dotýká možné cenzury, změn v podpoře umění i personálních čistek.
15. 4. 2026

Kdo platí, rozkazuje, míní o financování ČT a ČRo Havel. Politizace není cíl, říká Šťastný

Vládní koalice představila návrh, podle kterého financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) přejde na stát. Podle předsedy TOP 09 Matěje Ondřeje Havla je cílem vlády dostat média veřejné služby pod politický vliv. Řekl to v Událostech, komentářích moderovaných Lukášem Dolanským. „Naším cílem nikdy nebylo jakýmkoli způsobem politizovat média veřejné služby,“ uvedl naopak ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný (Motoristé). Hosty byli také generální ředitelé ČT Hynek Chudárek a ČRo René Zavoral.
15. 4. 2026
Načítání...