Drážďanská Galerie starých mistrů ve Zwingeru nabízí doposud největší výstavu holandského mistra Johannese Vermeera, jejíž název lze volně přeložit O rozjímání. A k tomu také expozice děl jak Vermeerových, tak jeho současníků přímo vybízí.
Drážďanská galerie rozjímá nad Dívkou čtoucí dopis, objevila za ní Cupida
Vidíme celkem jedenáct Vermeerových olejů, a to těch nejlepších, nádavkem pak padesát čtyři dalších děl jiných umělců, nějak s Vermeerem či jeho tématy a motivy, způsobem malby spjatých. Jádrem výstavy, jež může sice působit spíše jako komorní exhibice, zdání ovšem klame, je slavný obraz Dívka čtoucí dopis, dílo, které si každý ve spojitosti s umělcovým jménem vybaví.
Ovšem, a v tom také tkví novost drážďanské výstavy, při jejím procházení s překvapením zjistíme, že ikonicky známé dílo prošlo radikální proměnou. Tam, kde byla za dívčí postavou více než dvě stě padesát let prázdná bělavá stěna, se náhle objevil obraz v obraze, zavěšený obraz bůžka lásky Cupida.
Johannes Vermeer (1632–1675), ve své době v podstatě jeden z mnoha, malíř známý pouze provinčně, v Delftu, kde žil, dnes ovšem světově uznávaný umělec, pracoval s řadou pro něj charakteristických technik a motivů. Jeho obrazy usilovaly o postižení vnitřního světa postav, povětšinou ženských a solitérních. Dosahoval toho především prací se světlem, ale také díky důmyslnému využívání perspektivy, do posledního detailu promyšlenou kompozicí, výstavbou zobrazovaných prostorů.
Jeho interiéry nikdy nebyly zahlcené, jen tak totiž mohl vyniknout centrální bod obrazu, tedy postava. Nic nebylo ponecháno náhodě. Prostory modeloval za pomoci výrazných, postupně ustupujících plánů, které nejen dělily prostor, a zároveň za pomoci mistrovského zvládnutí práce se světlem, jež bylo nejen hlavním hráčem, ale spoluutvářelo i významnost jednotlivých postav.
Před ty přitom s oblibou umísťoval různé bariéry, čímž jak vytvářel jejich privátní prostor, tak je chránil před vnějším světem, a také divákům ztěžoval přístup k nim, k jejich intimitě, bránil v tom, aby je, takříkajíc, vzali útokem. A bylo jedno, byl-li onou oddělující bariérou stůl, pohovka, dveře či závěs nebo gobelín. Vermeer, ale i další holandští malíři té doby tak diváky upozaďují a ti nevnímají děj z první ruky, ale z odstupu.
Rozjímavé in flagranti
Vermeerovy postavy jsou jakoby přistiženy in flagranti ve svém rozjímání, při zaobírání se niternými myšlenkami – přesně jako je tomu u Dívky čtoucí dopis, ale i u dalších děl, vystavených v Drážďanech. Jak se dočteme ve výpravném katalogu, „Vermeerovy obrazy tak sdělují něco o vnitřním světě lidských bytostí, o říši duše a emocí.
To vše je ještě podtrženo privátní povahou scénářů, které Vermeer zachycuje a které jsou téměř vždy umístěny do interiérů. Okno, jež přijímá světlo zvenčí, má zvláštní význam. Představuje spojnici mezi vnějškem a je symbolem pohledu jedince do vnějšího světa. Tak se vnitřní prostor stává metaforou niternosti člověka.“
Bylo zmíněno okno – nejen že bývá otevřené, aby se tak zdůraznilo propojení vnitřního s vnějším, někdy, jako třeba právě v Dívce čtoucí dopis, v něm i vidíme odraz obličeje. Dívka se sice lehce odvrací od pozorovatele, v okně ale vidíme – vlastně chybně – odraz celé tváře, jako kdyby se do něj dívala. Tato nesrovnalost nicméně vůbec neruší.
Z výstavy k obrazu Dívka u okna čtoucí dopis
„Jako kdyby tento odraz prozrazoval do nitra obrácenou přirozenost jejích myšlenek, a dodává tak další rozměr k jejímu emočnímu položení se do dopisu, který čte,“ vysvětlují autoři výstavy. Zrcadlo či zrcadlení je tak důležitým kompozičním prvkem, odraz totiž funguje nejen jako symbol pomíjivosti a nestálosti, zároveň i jako symbol pravdy.
Vedle okna vidíme na vystavených, nejen Vermeerových obrazech, i dveře, symbolizující průchod, propojení, vstup, vhled do jiných prostor, plánů, komůrek. Tedy, jak jsme již zmínili, pracuje se zde s různými prostorovými plány. Vermeer zároveň přišel u Dívky čtoucí dopis s koncepcí, již poté rozvinul v řadě dalších obrazů: představuje pohled do místnosti osvětlené oknem, umístěným na levé straně, s jedinou či pouze několika postavami zabranými do svého konání.
Stačí sledovat, jak Vermeer pracuje se světlem, jak tvaruje nejen postavy, ale s jeho pomocí i zdůrazňuje, momenty, které potřebuje – zde je to nejdříve dívčina tvář a dopis, do jehož četby je tak zabrána, až se lehce červená, světlo pak postupuje dál, na stěnu za ní, až se vytrácí. Dívka sama pak stojí v samém středu kompozice. Tím vším se mu dařilo dosahovat značného pocitu introspekce – i tím je Dívka čtoucí dopis pro Vermeerův další vývoj zásadním dílem.
Krásný Rembrandt jako bonus
Johannes Vermeer maloval Dívku čtoucí dopis v letech 1657 až 1659, nakonec skončila v soukromé sbírce, z níž ji v roce 1742 společně s dalšími třiceti obrazy pro Augusta III., polského krále, velkovévodu litevského, ale také saského kurfiřta, zakoupil prostředník. Jak psal Augustovi III, z Paříže, „…mezi obrazy získanými Vaším Veličenstvem je i jeden od Rembrandta, zachycující dívku v okně čtoucí dopis“.
Pikantní přitom je, že obraz onoho údajného Rembrandta, získal nad rámec obchodu, jako jakýsi bonus. V Drážďanech, kde August III. sídlil, zavládlo velké nadšení, Rembrandta tam totiž celkem pochopitelně měli rádi a sbírali. Obraz se nicméně panovníkovi zalíbil natolik, že si jej nechal vystavit ve své soukromé galerii v Rezidenčním zámku.
I nadále byl přiřazován Rembrandtovi či jeho škole – až v roce 1812 správce dvorní galerie označil obraz za „dílo J. van der Meera“. Dlužno dodat, že v té době byl Vermeer stále spíše zapomínaným umělcem. Již o čtrnáct let později byl ale za autora opět označen někdo jiný, tentokráte Pieter de Hooch.
Až v polovině 19. století začal být Vermeer díky Francouzi Étienne-Josephu Théophilovi Thorému opět znám, a právě on jej v roce 1859, tedy dvě stě let po namalování díla, označil za autora Dívky čtoucí dopis. A tak tomu již zůstalo. Přesto ještě v roce 1991 jeden badatel přiřazoval obraz Rembrandtovi.
Cupid, který vystoupil ze zdi
V roce 2017 bylo rozhodnuto o celkové restauraci obrazu, mimo jiné i proto, že se objevovaly náznaky, že může leccos skrývat. A to se také potvrdilo. Moderní zobrazovací metody prozradily, že pod „omítkou“ zdi za dívkou se skrývá zavěšený obraz zpodobňující bůžka lásky Cupida.
Odborníci i restaurátoři po zjištění skutečného stavu věcí řešili, zdali ponechat dílo tak, jak jsme jej do té doby znali, i s vědomím, že je vnímáme chybně, anebo jej představit tak, jak jej autor zamýšlel a vytvořil, i s tím, že budeme muset radikálně změnit pohled. Naštěstí zvítězil druhý přístup. Po složité, čtyřleté piplavé práci se bůžek ukázal v celé své kráse, k všeobecnému překvapení přitom v perfektním stavu. Po více než dvě stě padesáti letech!
Z výstavy k obrazu Dívka u okna čtoucí dopis
Tento závažný objev ovšem postavil na hlavu dosavadní interpretaci díla, kdy po celou tu dobu vyzdvihovali kunsthistorici modernost Vermeerova pojetí, tedy to, jak postavil svou centrální postavu dívku, jež je zabrána do četby milostného dopisu, proti neutrálnímu, zcela prázdnému pozadí, tedy v rozporu s tehdejšími poučkami. Postavu dívky tím mimořádně zdůraznil, náš pohled byl soustředěn pouze na ni.
Těžko se dnes dozvíme, proč k přemalbě po Vermeerově smrti došlo i kdo přemalbu provedl, byť indicie ukazují na vlámského malíře a restaurátora Jeana-Baptistu Slodtze. Mimochodem, není to jediný případ, kdy byla Vermeerova díla později přemalována a jejich vyznění tak doznalo změn.
A proč Vermeer za dívku zavěsil bůžka lásky? Nejspíš tím chtěl poukázat jak na milostnou povahu dopisu, jejž četla, na lásku, tedy čistou lásku, poukazuje i detail, kdy Cupid šlape po masce, jež je symbolem neupřímnosti, šalby, tedy i nevěry.
Na výstavě, jež je k vidění až do 2. ledna 2022, jsou vystavena i díla dalších umělců, všechna – čímž kurátoři nijak nesnižují jejich hodnotu – ovšem hrají na jediného sólistu, na Dívku čtoucí dopis.