Nová – a tentokrát filmová - adaptace knihy Gottland, jež se v těchto dnech promítá na nákladovém nádraží Žižkov, ukazuje, že před sedmi lety nepřišel na knižní trh jen komerčně úspěšný titul, ale i fenomén svého druhu. Celebrita polské žurnalistiky Mariusz Szczygiel před tuzemskou společnost znovu postavil otázku, co znamená být Čechem.
Paradoxně nejvýstižnější pasáží Gottlandu je reportážní rozhovor, který se objevil až ve Szczygielově druhé české knize Udělej si ráj. Autor v něm rozpráví s náhodným společníkem nedaleko kostela, kde zemřeli strůjci atentátu na Heydricha. Vstupní větu „v Čechách není snadné provést hrdinský čin“ ilustruje na slovech pražského taxikáře, který zásluhy Gabčíka a Kubiše soustavně zpochybňuje – šlo podle něj o shodu okolností, zfušovanou náhodu a zejména jednání samotného protektora, že se operace Anthropoid vůbec zdařila.
Když byl potom Szczygiel den po premiéře filmového Gottlandu hostem DVTV, moderátor Veselovský si mu posteskl, že je Gottland depresivním čtením, ze kterého Češi vycházejí jako poseroutkové. Polský reportér, který sám sebe označuje za čechofila, taková slova odmítl. Řada Čechů podle něj knihu naopak považuje za zábavnou, principem jeho práce navíc není „soudit“, ale „pochopit“.
Slovo „pochopit“ je klíčové zejména s ohledem na publikum. Všechny Szczygielovy reportáže jsou totiž primárně určeny Polákům čili národu, který sám sebe považuje za hrdinské rytíře, a mentalita plná furiantství a tichého vzdoru je mu zákonitě vzdálená. Polský úspěch Szczygielových textů trefně glosoval Adam Michnik: „Nabízí osudy tak podobné, a přitom tak odlišné od těch našich.“
Helenin džbán
Helena Vondráčková začala psát polskou linku své pěvecké kariéry v roce 1977. S písní Malovaný džbánku tehdy vyhrála jantarového slavíka, hlavní cenu soutěžního festivalu v baltských Sopotech, a v průběhu následujících let v zemi získala takovou popularitu, že ji tamní posluchači začali považovat za svou.
Právě s Vondráčkovou Szczygiel před více než deseti lety pořizoval rozhovor pro svůj mateřský list Gazeta Wyborzca a tehdy se od ní také poprvé dozvěděl o Martě Kubišové, s níž v 60. letech spoluvytvářely populární trio Golden Kids. Na rozdíl od Vondráčkové ovšem Kubišová polštinu neovládá, a aby s ní mohl Szczygiel o nečekaném přerušení její kariéry promluvit, musel se naučit česky. Studium mu podle jeho slov zabralo rok. Výsledkem byla normalizační reportáž Život je chlap, první text pro knihu Gottland.
Kromě příběhu perzekvované zpěvačky rodák z polského Slezska postupně odkryl známé i méně známé osudy Čechů ve 20. století a na jejich příbězích vytvořil praktickou encyklopedii československých dějin. Začal Tomášem Baťou, pokračoval Lídou Baarovou, sledoval životní peripetie Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné, marně se pokoušel o rozhovor s Kafkovou neteří, v textu Miláček nabídl obraz společenského pádu scenáristy a spisovatele Jana Procházky.
Dovyprávět Szczygiela
V Polsku Szczygielovy texty otiskoval Velký formát, čtvrteční příloha Gazety Wyborczy. V Česku je před sedmi lety knižně vydala partnerská nakladatelství Dokořán a Máj. O ohlasu Gottlandu dostatečně svědčí to, že se dnes prodává v bezmála dvacátém dotisku a že nakladatel, stimulovaný Szczygielovým úspěchem, vyslal na český knižní trh i další autory tzv. polské školy reportáže – Wojciecha Tochmana a Pawla Smoleńského (detaily zde).
Na popularitu Gottlandu navíc reagovala divadelní dramaturgie. V lednu 2011 se série reportáží představila v nastudování Národního divadla moravskoslezského a o dva měsíce později ji pražskému publiku nabídl soubor smíchovského Švandova divadla (s nepříliš příznivými kritikami). Tento týden Gottland premiérově vešel i do sféry kinematografie.
Filmové zpracování inicioval před pěti lety Tomáš Hrubý, producent Hořícího keře, s cílem „dopsat Szczygiela“. Tématu jednotlivých reportáží se tehdy chopili studenti FAMU Viera Čákanyová, Petr Hátle, Rozálie Kohoutová, Lukáš Kokeš a Klára Tasovská. Výsledkem, který se v pondělí představil v industriálních kulisách nákladového nádraží Žižkov, je pásmo pěti krátkometrážních snímků oscilujících na pomezí mezi dokumentem a filmovou povídkou.
Texty polského reportéra v případě filmového Gottlandu opravdu představují pouze prvotní stimul a tematické východisko. Dokládá to hned vstupní povídka 86 400, která se víc než Baťou zabývá tím, co dal Baťa Česku a co po něm v 21. století zbylo. V bez přestání ubíhajícím filmovém pásu nabízí dokumentarista Kokeš průhled pásovou výrobou v dějinách a především v současnosti Zlína. Stejně se Szczygielem pracuje i Rozálie Kohoutová. Diváka bere na Letnou, ovšem víc než příběh Stalinova pomníku ji zajímá dědictví, které za sebou fronta na maso nechala ve chvíli, kdy vyletěla do povětří. Nádavkem zde zní potměšilý smích, a to při rozprávění ženy, jejíž muž Stalina likvidoval.
Jízlivý sarkasmus povídky Petra Hátleho potom předesílá už její samotný název – „Panenství Lídy Baarové“. Zpomalené černobílé záběry rozdychtěné herečky se v dokumentu prolínají s obrazem staré ženy, která se i na sklonku života trucovitě vzpírá vzpomínkám na románek s Goebbelsem – a to vše doplňuje cynický komentář o nacistickém pohlavárovi pronikajícím do těla prvorepublikové star.
Hlavní přínos filmu ovšem nespočívá ani tak v jeho obsahu, kvalitě, formě, jako spíš ve zprávě, kterou přináší.
Gottland žije
Jedním z důvodů, které stojí za úspěchem Szczygielovy knihy, je to, že na rozdíl od tematicky obdobných prací Pavla Kosatíka (České snění) nebo Josefa Jedličky (České typy) nabídl Gottland osvěžující pohled cizince, který si může dovolit odstup. Pětice českých dokumentaristů o tuto výsadní perspektivu z logiky věci přišla, což se ve výsledném snímku projevilo tím, že s jedinou výjimkou (animovaný příběh o Eduardu Kirchbergerovi) povídky nedávají mnoho prostoru Szczygielově snaze „pochopit“ – a místo toho zvou dějiny na čestný soud, chtějí se s nimi vyrovnat a vypořádat.
Baťovský příběh Lukáše Kokeše a povídka Kláry Tasovské o živé pochodni z roku 2003 volí cestu ztišené kritiky. Hátle a Kohoutová se dějinám smějí, humorizují je a zesměšňují (byť zcela jinak, než to ve svých Opráscích dělá Jaz). Ve chvíli, kdy se s nimi chtějí vyrovnat prostřednictvím smíchu, používají Čechům nejbližší a nejvěrnější zbraň, vrací se k mýtu o smějících se bestiích, čímž nejen potvrzují existenci Gottlandu, ale stávají se také jeho přímou součástí.
Gottland ovšem žije i v jiné rovině významu. Szczygielovy reportáže nejsou jen komerčně úspěšný titul a rukověť českých dějin atraktivní formou literární reportáže. Fakt, že i sedm let po vydání je stále potřeba se k němu vracet (divadlem, filmem), upozorňuje i na hlubší podstatu věci.
Gottland byl intenzivním impulsem, který před tisíce čtenářů, návštěvníků divadel a nyní i filmových projekcí položil záznamník se ztracenou historickou pamětí. A ačkoli v Česku není Polsko nikterak atraktivní, byl to Polák, kdo tuzemské publikum znovu přiměl hledat odpověď na otázku, kterou si národ obvykle klade ve vypjatějších historických momentech, než je posledních pětadvacet let: „Kým jsme v minulosti byli? A co znamená být Čechem dnes?“
Szczygiel dovedl Čechy k sebezpytu. Za to se mu sluší poděkovat.
