Uherské Hradiště - Další legendou stříbrného plátna, která zavítala na letošní 38. ročník Letní filmové školy (LFŠ) do Uherského Hradiště, je íránský režisér Abbás Kiarostamí. Vyprávěl například o tom, jak složité je točit film v jeho rodné zemi, o tlaku, který lidi nutí hledat pravdu, ale také například o tom, jak ho v úterý večer překvapil plný sál na projekci 40 let starého filmu. To jinde neuvidíte, řekl Kiarostamí.
Íránský režisér byl už hostem Letní filmové školy v roce 1997, která se kvůli záplavám konala v Jihlavě. Na jeden z dotazů tehdy potvrdil, že jej íránské úřady nechtěly pustit ze země na předání cen do Cannes, kde tehdy za snímek Chuť třešní obdržel nejvyšší ocenění - Zlatou palmu. Zmínil se také o cenzuře, jejíž chapadla zasahují už do scénářů připravovaných filmů.
Absolutní svoboda neexistuje
K ideálu má velice daleko i dnešní situace v jeho zemi. „Absolutní svoboda neexistuje a to je to, co dělá naši práci zajímavou. Jsme lidé, kteří skrze své povolání musí hledat svobodu a pravdu. Tlak ale není jen na umělce, ale na všechny obyvatele Íránu. Hlavní tlak je však ekonomický. Samozřejmě, že nesvoboda je v Íránu trochu větší než jinde,“ řekl režisér.
„Musíme najít cestu, jak se z toho dostat ven nebo jak v tom žít. Všichni jsme dostali příslib ráje, ale ten na zemi neexistuje,“ doplnil Kiarostamí.
„Lži nejsou skutečné, ale odhalují hlubokou pravdu.“
Abbás Kiarostamí
Své poslední dva filmy Věrná kopie a Like Someone in Love natočil v Evropě a v Japonsku. „Pracovat v Íránu je opravdu těžké. Ne, že bych nedostal povolení k natáčení, to dostanu. Nemůžu ale riskovat svůj čas a peníze. Začnete pracovat a za šest měsíců přijde někdo jiný a zastaví to. Pořád tak žijete v napětí. Přesunul jsem proto svou práci tam, kde jsou podmínky stabilnější,“ uvedl íránský režisér.
Kiarostamí patří několik desetiletí mezi nejuznávanější představitele umělecké kinematografie. Natočil přes 40 snímků, návštěvníci LFŠ mohou vidět deset z nich. Ve většině filmů rozvíjí každý následující záběr záběry předchozí - je jako odpověď na položenou otázku, jako vodítko směřující k pointě, rozuzlení a katarzi.
Otázky si dost možná klademe špatně
Kiarostamího snímky se naproti tomu odvíjejí opačným směrem. Nové obrazy v nich zpochybňují to, co už se na plátně objevilo před nimi. Nenabízejí divákům odpovědi, ale ani je nefrustrují nezodpovězenými hádankami. Většina z jeho filmů končí překvapivě osvobozujícím zjištěním, že otázky, které si v životě obvykle klademe, si dost možná klademe špatně.
„Nejvíc nemám rád v životě i ve filmu lhaní. Nepovídám pohádky, čas Šeherezády skončil. Chci dávat divákovi správné informace,“ uzavřel Kiarostamí, který v pátek večer obdrží v Uherském Hradišti před projekcí snímku Like Someone in Love výroční cenu Asociace českých filmových klubů.
Nezvyklý přístup k filmovému vyprávění není v Kiarostamího případě jen plodem tvůrčí originality, ale i odlišné kulturní zkušenosti. Nikdy se netajil tím, že jej na rozdíl od evropských současníků neformovala cinefilní zkušenost s filmovou klasikou, ale především fascinace poezií.
