Prahu navštívil turecký spisovatel a laureát Nobelovy ceny Orhan Pamuk a uvedl překlad zatím svého posledního románu Morové noci. Představil se i jako výtvarník – v Centru současného umění DOX právě probíhá výstava jeho děl s názvem Útěcha věcí. Rozhovor s nobelistou vedla Tereza Willoughby.
Řada místností výstavy Útěcha věcí je propojena s vašimi romány. Například my se teď nacházíme v části Muzea nevinnosti, což je jednak skutečné muzeum, které jste vytvořil v Istanbulu, ale také název vašeho románu. Můžeme vaše výtvarná díla považovat za rozšíření vaší literární tvorby?
Tato výstava ani moje výtvarná tvorba obecně rozhodně není jen ilustrací knih, které píšu. Vitríny, které vidíte kolem nás, odkazují k jednotlivým kapitolám románu, který jsem napsal a který vyšel v roce 2008. Psal jsem tu knihu pět let a zároveň jsem budoval muzeum.
V knize vyjadřuji myšlenku, že pohled milence je velmi podobný pohledu romanopisce. Když jste zamilovaný, zaměřujete se na každý detail milované bytosti. To se, podle mých měřítek, velmi podobá mému přístupu ke světu.
Svět je nakonec nádherné místo, a přestože se můžeme potýkat s potížemi, stále nám záleží na jeho detailech. Kemal, nebo Orhan, protože se svému hrdinovi velice podobám, toto muzeum vytvořil k poctě své milované, která na konci románu... No, konec možná prozrazovat nebudu.
Když mluvíme o detailech: Jsou dva druhy spisovatelů. Jeden vypráví popisem, vykreslením atmosféry, jiní zase vystavěním dramatu. Předpokládám, že vy patříte k tomu prvnímu typu, je to tak?
Někdy, abych objasnil svou pozici spisovatele, používám takové hrubé, až vulgární rozlišení. Když si přečtete stránku, kterou jsem napsal, jako první se vám v mysli zjeví obraz. Tvrdím, že romány pracují s obrazy.
Spisovatel nebo spisovatelka má obraz ve své hlavě, pak ho popíše, čtenář si ten popis přečte a pokouší se v hlavě tento obraz znova poskládat. Taková komunikace funguje skvěle, pokud čtenář ve své představivosti vidí to, co spisovatel popíše. Takže pro mě jsou obrazy na prvním místě.
Karanténu se rozhodl nevysvětlovat
Část této výstavy je věnována také románu Morové noci, který právě teď vyšel v českém překladu. Před několika lety jste v rozhovoru pro list The Washington Post zmínil, že tento román vzešel z vaší potřeby zabývat se autoritářstvím tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.
Na začátek musím říct, že jsem tu knihu začal psát před pandemií koronaviru. A když jsem se blížil ke konci, byl jsem najednou zaražený! Myslel jsem si, že má kniha bude obskurní a velmi historická. Vysvětloval jsem čtenáři, co je to karanténa a co je lockdown. To jsem vysvětloval a myslel jsem si, že by to lidem mohlo připadat zajímavé. A najednou byla slova jako lockdown a karanténa na titulních stranách všech tureckých novin, všech světových novin!
Začal jsem se škrábat na hlavě: Co budu teď dělat? Lidé si pomyslí, že opisuji od koronaviru! Ale nakonec jsem se rozhodl román dokončit, trochu ho upravit. Nevysvětlovat, co je karanténa. I bez toho je ta kniha dlouhá. A teď jsem šťastný, že vyšla také v českém jazyce.
Morové noci se zabývají těžkými tématy, ale je to taky překvapivě vtipná kniha. Proč jste ten příběh vlastně původně zasadil na fiktivní místo?
Rozhodl jsem se ten román zasadit na izolované místo. Ale potřeboval jsem fiktivní ostrov, protože jsem nechtěl, aby si mí čtenáři říkali: Já přece na tomhle ostrově bydlím a nic takového se nestalo! A tenhle detail má špatně! Protože ty detaily odpovídají Osmanské říši pozdního 19. století a raného 20. století. A to byla velmi pestrá kultura, která je – alespoň doufám – v příběhu pečlivě popsána. Ale nechtěl jsem, aby mi místní říkali, že se něco nestalo. Chtěl jsem prostě psát příběh o autoritářství, příběh o zrodu nového národa, o tom, jak jazyk ovlivňuje naše přemýšlení o novém národě. To byla ta velká témata.
A pak tu byla menší témata: Jak se bojíme smrti? Když jsme zavřeni v jedné místnosti během pandemie, jak se bojíme? Chtěl jsem napsat román z osmanských časů, jako byla moje Bílá pevnost nebo Jmenuji se Červená. Chtěl jsem vytvořit kroniku impéria s otázkou strachu ze smrti.
Myslím si, že přemýšlení o smrti je tou nejumělečtější, nejproduktivnější a nejdramatičtější věcí, kterou v životě děláme. Když je vám šedesát, sedmdesát, tak je přirozené, že o smrti přemýšlíte. Ale když je vám dvacet nebo třicet a přemýšlíte o smrti, můžete dojít k ohromujícím závěrům! Veškerá dobrá literatura vychází z toho, že mladí, chytří, vynalézaví lidé přemýšlí o smrti. A jak docílit toho, abych měl v knize mnoho smrti? Proto jsem knihu zasadil do pandemie, která zabije každého třetího, s tím, že jsem zároveň popsal úpadek Osmanské říše.
„Politický být nechci“
Zajímalo by mě, jak by měl proti všem těm problémům dnešního světa, kterých v poslední době jen přibývá, podle vás bojovat umělec, nebo konkrétně spisovatel?
Bojovat je silné slovo. Já sám příležitostně vyjádřím nějaký politický názor. Ale považoval bych za neetické, kdybych tvrdil, že mám strach, zatímco můj přítel skutečně sedí ve vězení. To nemůžu dělat.
Nemůžu říct, že jsem tak moc čestný člověk, který neustále bojuje proti Erdoganově vládě. Tak silný nejsem. Na počátku mé kariéry byl každý politický. Já jsem si řekl, že politický být nechci. Ale mezinárodní sláva mi přinesla i politickou zodpovědnost.
Není trochu paradoxní, že stejná vláda, která se vás snaží dostat do vězení, vám dala bodyguarda, abyste byl v bezpečí?
Turecký ministr zahraničí Abdullah Gül, který se později stal prezidentem, byl na cestě do Evropy a tam mu říkali: Turecko chce uvěznit Pamuka a zároveň vstoupit do Evropské unie? S tím šel za zbytkem vlády a zároveň to řekl i mně samotnému, protože je to čestný člověk.
V té stejné vládě ale byli i jiní, pravicovější politici, kteří mě chtěli zavřít do vězení. Je to složité, nešlo o rozhodnutí jednoho člověka. Takže na mě vláda útočila a zároveň mi dala tři bodyguardy. Později mi nechali jen jednoho, takže si občas nemohu pomoci a musím říct takový ironický vtip: Prosím, nekritizujte Turecko příliš. Měl jsem tři bodyguardy a teď mám jen jednoho, takže se zlepšujeme a vyvíjíme, buďte na nás mírní!
