V Česku vyrůstají stále nové stavby, zároveň zanikají původní budovy nebo místa, aby ustoupily novým projektům. Proměňuje současná architektura a architektonické počiny veřejný prostor, v němž žijeme, k lepšímu? Téma pro pořad 90' ČT24, jehož hosty byli architekti David Vávra a Eva Jiřičná.
David Vávra a Eva Jiřičná o architektuře a veřejném prostoru: Nestačí zasadit strom
90’ ČT24 - Co se staví v Česku (zdroj: ČT24)
Podle Davida Vávry by v žádném záměru veřejného prostoru neměl chybět občan. „Byl jsem nedávno na jednom náměstí, kde bylo všechno, jak má být, ale to ostatní – obchody, kavárny – nenavazovaly, město pořád žilo zkostnatěle. A zase v jiném městě s komunistickou sámoškou jsem narazil na předzahrádku, vlastně z celkového kontextu vypadlou, ale seděli na ní lidé a vřele komunikovali a já si říkal: ,Není tohle vlastně víc veřejný prostor?‘ Nejdůležitější je člověk a architektura pak tomu může pomoct – a pomáhá,“ dovysvětlil.
Podle Evy Jiřičné by lidé měli mít sami zájem se o prostor kolem sebe starat. „Strom nevyřeší všechno, jenom proto, že se někde zasadí,“ říká. Příkladem je nedávno představený projekt rekonstrukce Václavského náměstí. „Pořád nevidím, kde jsou nějaké aktivity, kvalita prostoru, která musí také přinést nějakou funkci. To se nevyřeší tím, že se tam vysadí pár stromů,“ komentuje vizualizaci proměny významného pražského náměstí.
Proměnou má projít nebo prochází i řada pražských staveb, ne vždy jde o změny přijímané všemi kladně. Například nejvyšší bytový dům v Česku, který vyrůstá na Pankráci. Do takzvané V Tower se vejde 130 bytů, nejvyšší bude ležet ve výšce sto metrů nad zemí. Návrh pochází od českého architekta Radana Hubičky. Celková investice se pohybuje kolem tří miliard korun.
Hned vedle se pracuje na budově, která má v okolí snižovat úroveň smogu, její využití je čistě administrativní. A jen o pár desítek metrů odtud pak vyroste další komplex obytných budov, dominovat mu mají tři věžáky vysoké 68 metrů. Odpůrci ale varují, že taková výšková výstavba může ohrozit setrvání historického centra Prahy v UNESCO.
K ambiciózním projektům paří Central Business District, který má vzniknout v těsné blízkosti Masarykova nádraží. Komplex pro firmu Penta navrhlo studio proslulé architektky Zahy Hadidové. „Tento projekt znamená příliš mnoho funkcí na velice malém prostoru,“ obává se Eva Jiřičná. „Nevidím žádné prostory pro všechny ty lidi, kteří tu budou pracovat a bydlet, není dost zelené plochy, dost veřejného prostoru. Z mého hlediska tenhle projekt Praze moc nepřispěje.“
Sama Jiřičná je autorkou stavby, která ještě před zhotovením vzbudila kritiku – plánované Novomlýnské brány v Revoluční. Ve stejné ulici pražští radní zamýšlejí postavit i tzv. Zlaté vejce architekta Petra Malinského. O budově, kterou primátorka Adriana Krnáčová označila za mimořádně hnusnou, se uvažovalo jako o výstavním prostoru pro Muchovu epopej.
Stanou se z některých z nich stavby, které kvůli architektuře budou obdivovat budoucí generace? „Dnešní doba je příliš opatrná. Na začátku, v devadesátých letech, kdy byla svoboda, jsme strukturu města nedoplnili současnou architekturou, která by vyzařovala optimismus a naději. Nevím, jestli takové jsou tyhle víceméně pro mě dost komerční stavby,“ chybí podle Davida Vávry v hlavním městě odvážné architektonické počiny.
Takovým mohla být například „chobotnice“, nová budova Národní knihovny od Jana Kaplického. Patří ke stavbám, které vzbudily velké vášně, na realizaci nakonec nedošlo. A podle všeho už ani nedojde. „Tenhle projekt musí postavit stát, nejde, aby se ho někdo ujal a dal ho na Rohanský ostrov nebo kamkoli jinam. Byl vymyšlený jako oko nad Prahou, které se dívá na Hrad,“ považuje Jiřičná za nesmyslné různé úvahy o přesunu blobu mimo Letnou.
Bourat, nebo nebourat?
Reakce vzbuzují u laické i odborné veřejnosti nejen stavby nové, ale i ty, které už nějaký ten pátek stojí. Dobrým příkladem je třeba karlovarský hotel Thermal. Jeho stavbě musela na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ustoupit třicítka převážně secesních domů, což obyvatelé města vnímali s nelibostí. Stejnou nelibost vzbuzuje současný špatný stav Thermalu a otázky ohledně jeho budoucnosti.
Šancí pro zachování staveb je památková ochrana. Tu se nepodařilo získat například bývalému hotelu Praha v hlavním městě nebo libereckému obchodnímu domu Ještěd. Oba čekala demolice. První z nich nahradil park, druhý modernější stavba. Mají moderní budovy místo vedle historické zástavby? Podle Davida Vávry ano, ale obecně něco takového tvrdit nelze.
„V baroku si také říkali: supermoderní baroko stojí vedle gotiky. To je přirozený vývoj, moderní architektura má právo existovat na vzdálenost lidského dechu od historické architektury, zvláště organická architektura může ještě blíž,“ říká Vávra. „Ale každá budova má svoji historii a každá se musí posuzovat individuálně,“ radí ovšem při posuzování, zda má starý dům ustoupit novému.
Architekt a popularizátor architektury Petr Kučera upozorňuje, že rozhodování „bourat, nebo nebourat“ mívá více hledisek. Dokládá je na příkladu Transgasu, komplexu brutalistických budov na Vinohradech.
„Na jedné straně je soukromý zájem, tedy developer, který snad v dobré víře objekt koupil a má s ním své záměry, na druhé straně je zájem části iniciativní veřejnosti, která proti tomuto projektu bojuje. Myslím, že ministerstvo kultury by mělo být v tomhle případě jakýmsi mediátorem a nakonec i rozhodčím,“ navrhuje.
„Osobně se domnívám, že Transgas svou hodnotu má. Ovšem jeho přizpůsobení se novým funkcím je problematické, takže chápu i to, že by mohl zaniknout. Otázkou je, co ho nahradí a jestli náhrada bude dosahovat stejných nebo vyšších kvalit. Protože když střídáme budovy, měla by být ta nová hodnotnější. Otázka je, v čem hodnoty spatřujeme,“ dodal Kučera.