Slavné francouzské hudební duo Daft Punk po 28 letech končí. Ikony elektronické taneční hudby to v pondělí oznámily v osmiminutovém videu nazvaném Epilogue. Za svoji kariéru vytáhly elektronickou taneční hudbu na největší pódia, přesto zůstali zahaleni tajemstvím, které jejich přitažlivost jenom zvyšovalo. Jaký je jejich příběh?
Dvě postavy s robotickými helmami kráčejí pouštní krajinou. Po chvíli se jedna k druhé otočí, aby šlo odjistit výbušninu umístěnou na jejích zádech. Pustinou se po minutě ozývá exploze, která rozmetá tělo v černých střípcích do okolí. Poté se objeví se titulek 1993–2021 a druhá postava odchází do dáli za zvuků písně Touch z alba Random Access Memories.
Tak vypadá odosobněný a nepatetický, ale stále melancholický konec francouzského hudebního dua Daft Punk, alespoň ve videoklipu nazvaném Epilogue, který dvojice zveřejnila na začátku týdne. Tvoří ho záběry hudebníků v ikonických kostýmech z jejich filmu Electroma z roku 2008, které teď posloužily k oznámení konce vzájemné spolupráce. Znamená to završení jedné éry, která se vinula z francouzských houseových klubů až na největší světová pódia.
Dlouholetá píaristka Daft Punk Kathryn Frazierová nesdělila detaily konce tvůrčí spolupráce, média i fanoušci však spekulují o symbolice zmíněného videa. Absence detailů ale přesně zapadá do unikavé a enigmatické image hudebníků, kteří vydali „jen“ čtyři desky, přesto se zapsali do dějin populární hudby.
„Děkuji za dekády potěšení,“ zní jeden z desítek tisíc komentářů na YouTube pod videem Epilogue, z nichž není většinou cítit šok ani zklamání, spíše vděčnost. Deník The Guardian dvojici dokonce v úterním komentáři označil jako „nejvlivnější popové muzikanty 21. století“. „Vzkříšením diska, pop rocku a osmdesátkového RnB, které udělalo z taneční hudby spektákl, měnilo francouzské duo směr pop music znovu a znovu,“ píše Alexis Petridis.
Název jak ze špatné recenze
Daft Punk tvořili Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem-Christo. Bývalí spolužáci začali hudbu dělat jako teenageři. Nejprve se v kapele Darlin' věnovali rocku, postupně je ale více zajímala taneční hudba, když začali experimentovat s elektronikou a syntetizátory. V Paříži roku 1993 se tak zrodili Daft Punk, kteří si název vybrali podle jedné z negativních recenzí, jež jejich hudbu označila jako „daft punky trash“, což by se dalo přeložit jako „rádoby punkový odpad“.
Duo na sebe ale rychle výrazně upozornilo, a to úspěšným trackem Da Funk, jenž vedl k debutovému albu Homework o tři roky později (1997). Deska – mimochodem nahraná v Bangalterově ložnici – je považovaná za mezník taneční hudby. Do hitparád se tak postupně vklínili se zvukem, který z hlavního proudu do té doby slyšet nebyl.
Od roku 1999 navíc vsadili na skrytý zevnějšek, kdy si při každém veřejném vystoupení nasadili zmíněné robotické helmy, takže nikdo neviděl jejich obličeje. Jejich povznášející hudba se ale „chladnému“ zevnějšku vzpírala, i když na většině hitů mají upravené vokály.
Pokud se neusmíváte, jste robot
V roce 2001 přišlo více popové album Discovery, které ale jen upevnilo jejich pozici díky hitům jako One More Time či Harder, Better, Faster, Stronger. Kritici na něm oceňovali inovativní mísení stylů, které do elektronické taneční hudby vracelo hravost. „Pokud dokážete poslouchat songy jako Aerodynamics nebo Crescendolls bez úsměvu, možná jste to právě vy, kdo je robot,“ všímá si například BBC. Od Daft Punk se pak začalo očekávat, že se musí každou další deskou překonávat.
Jejich rychle nahrané album Human After All z roku 2005 se ale naopak setkalo s vlažnými reakcemi, kdy se dokonce opakovalo, že ho tvoří jen „doprovodné skladby“. Bylo ale základem pro veleúspěšnou živou tour v letech 2006 a 2007, kdy Daft Punk hráli v prosklené osvětlené pyramidě. Elektronická taneční hudba i díky tomu začala ve velkém pronikat do popového mainstreamu. Daft Punk mimochodem vždycky záleželo i na tom, jak jejich hudba „vypadá“. Klipy jim ostatně režírovali výrazní, autorští filmaři jako Spike Jonze, Michel Gondry nebo Roman Coppola.
Komerčně nejúspěšnějším albem bylo již zmíněné Random Access Memories z roku 2013, které získalo Grammy pro nejlepší desku roku. Opět šlo pro Daft Punk o posun – tentokrát nazpátek v čase k funky kořenům taneční hudby. Dvojici totiž připadalo, že se zvuk elektronické hudby už moc zprofesionalizoval do vyumělkované dokonalosti. Při tvorbě tak používali skutečné nástroje, nikoliv počítač.
Get Lucky je čtvrtá nejhranější píseň dekády
„Máte všechny ty nahrávky z minulosti, které jsou malými jiskrami magie. Ale lidé cítí, že už v takovém světě nežijeme. Proto se snažíme sami sobě ukázat, zda to dokážeme zlomit a vytvořit něco klasického a nadčasového i dnes,“ sdělil k tomu Bangalter v jednom rozhovoru.
Na Grammy byl jednou ze čtyřech sošek pro Daft Punk oceněn i již notoricky známý singl Get Lucky, který zapadal do retro nálady desky a v němž hostovali američtí hudebníci Pharrell Williams a Nile Rodgers. Právě Get Lucky je čtvrtou nejhranější písní minulé dekády. Podle Bangaltera měla píseň reprezentovat minulost, přítomnost a budoucnost taneční hudby.
V roce 2016 Daft Punk zveřejnili dvě skladby, Starboy a I Feel It Coming, které složili s kanadským zpěvákem The Weeknd. Prvně jmenovaná skladba se ihned stala hitem. Když The Weeknd na začátku února vystoupil v poločase finále ligy amerického fotbalu Super Bowl, mnozí očekávali, že se k němu připojí právě Daft Punk. To se ale nestalo. Teď napsal na Instagram, že je vděčný, že mohl být součástí jejich cesty.
Umění nebýt viděn
Pro Daft Punk ale byl možná stejně jako hudba důležitý i marketing. Ten zaujal i filmaře. „Kdo je nejdůležitější současný umělec?“ ptá se papež Pius XIII. v podání Judea Lawa v seriálu Mladý papež od oscarového režiséra Paola Sorrentina. Po chvíli si i sám odpovídá – nejdůležitější jsou prý Daft Punk, a to z jednoho důvodu. Nikdy se lidem neodhalovali, nedovolili, aby je ostatní fotografovali. Právě tato nedostupnost a nepodbízivost jim podle něj zajistila zmíněný status.
Na veřejnosti se Daft Punk bez masek skutečně důsledně neobjevovali, navíc skoro nedávali rozhovory. K maskám si dokonce vymysleli historku, že je mají kvůli znetvořeným tvářím při výbuchu. „Nejsme herci ani modelové. Nebylo by příjemné vidět naše rysy. Ale roboti jsou pro lidi vzrušující,“ sdělil de Homem-Christo v rozhovoru pro magazín Rolling Stones.
Daft Punk tak podle komentátorů zažívají ideální konec hudebních hvězd. Zůstali sví i v době, kdy se pop music normalizuje v nadbíhání společenským poptávkám a tématům. Patrně je nerozdělila žádná kreativní roztržka, boj s producenty či osobní tragédie. Skončit se rozhodli tak, jak se to podaří v hudbě jen málokomu. Po svém.
