Už celé století funguje pardubické krematorium. Když v roce 1923 zahájilo provoz, šlo o významný počin. Architektonické pojetí připomínající mnohým slovanskou perníkovou chaloupku symbolizovalo odklonění nové republiky od monarchie. Pohřeb žehem byl zase nakročením moderní společnosti od církevní tradice. Historie i současnost pardubického krematoria u příležitosti stého výročí připomíná také venkovní výstava Chrám ohně přímo před touto národní kulturní památkou.
Nejstarší krematorium postavené na dnešním území České republiky stojí v Liberci. V době svého vzniku, v roce 1917, bylo rovněž vůbec prvním krematoriem na území Rakouska-Uherska, iniciativa tehdy vzešla především od německých obyvatel.
Krematorium v Pardubicích z roku 1923 bylo první samostatnou stavbou tohoto typu, která vznikla po vyhlášení Československé republiky. K první kremaci v Československu došlo ale už o dva roky dříve, ovšem ne v Pardubicích. „První žeh se uskutečnil v Praze, kde narychlo předělali jednu z kaplí na Olšanských hřbitovech na krematorium,“ dodává kurátorka Veronika Schiebelová z Východočeského muzea.
V Pardubicích se první obřad odehrál 28. září 1923, zesnulou byla Marie Řezačová. Není bez zajímavosti, že původní spalovací zařízení vybudované firmou Rottenbach z Bernu bylo v provozu ještě pár let po sametové revoluci.
Pohřeb žehem budil emoce
Zákon o povolení pohřbu žehem byl vyhlášen v roce 1919, i když kremační hnutí „lobbovalo“ na českém území už o pár dekád dříve. S křesťanstvím se kremace po staletí neslučovala, katolická církev pohřeb žehem za určitých podmínek (například nesmí být provedena z důvodů odporujících víře a popel musí být uložen na posvátném místě) toleruje dokonce až od šedesátých let minulého století, preferuje nicméně pohřeb do země.
V době otevření pardubického krematoria byl tehdy pohřeb žehem vnímán stále jako revolta proti náboženství a taková alternativa budila emoce. „Snažili jsme se, aby se lidé podívali na budovu z pohledu před sto lety. Aby si představili, co to tehdy pro lidi muselo znamenat, že to bylo něco neskutečného. Pohřeb žehem jako symbol nové doby, technického pokroku,“ podotýká Schiebelová.
Název výstavy Chrám ohně připomíná, že symbol ohně se významně promítá i do podoby krematoria. „Například velká rozeta nebo světlonoši na schodišti symbolizují proces odchodu člověka jinak, než ho do té doby lidé znali,“ upozorňuje kurátorka.
Vyřezávaným zábradlím proti monarchii
Své návrhy do soutěže na pardubické krematorium přihlásilo na osmdesát autorů, porota, v níž zasedli například architekti Josef Gočár nebo Ladislav Machoň, ale vítěze nevybrala. Šanci dostal na druhém místě projekt Pavla Janáka, autor ho ovšem musel ještě přepracovat.
Druhý Janákův pokus se stal manifestem takzvaného národního stylu nebo také jinak řečeno národního dekorativismu, rondokubismu či českého art deca, jenž měl v architektuře symbolizovat odklon mladé Československé republiky od habsburské monarchie. „Je to slovanská idea, lidem připomíná perníkovou chaloupku. V prvním Janákově návrhu nevypadal takhle ‚pohádkově‘, byl mnohem ostřejší,“ doplnila Schiebelová.
Fasádu budovy tvoří stylizované obrazce inspirované českým a moravským folklorem. V interiéru se nachází dřevěné prvky vesnické architektury, vyřezávané zábradlí zpěvácké tribuny nebo malované dřevěné stropy. Hlavní obřadní místnost zdobí rostlinné ornamenty. Autorem vnitřní výmalby je malíř František Kysela.
Stavělo se v letech 1922 až 1923. Budova město přišla na 1,9 milionu korun. Ve třicátých letech ještě přibylo kolumbárium podle návrhu Karla Řepy. Koncem padesátých let se krematorium dostalo na seznam kulturních nemovitých památek, před více než dekádou „povýšilo“ na národní kulturní památku.
Místo, kde se točil Spalovač mrtvol
Panelová venkovní výstava zachycuje i historii kremačního hnutí a připomíná také další krematoria v Evropě. Na fotografiích si lidé mohou podrobněji prohlédnout detaily vnějšku budovy i interiér, včetně prostorů, které bývají návštěvníkům přístupné jen například při dnech otevřených dveří.
K nim patří části, v nichž vznikaly záběry pro film Spalovač mrtvol. Ty zůstávají běžně zavřené, krematorium používá už modernější technologie v novější přístavbě.
Temný příběh o zaměstnanci krematoria, který morbidním dobrem očišťuje společnost i svou rodinu, natáčel Juraj Herz s Rudolfem Hrušínským v roce 1968. Hlavní hrdina svému pracovišti říká Chrám smrti – i v tom lze najít možnou souvislost s názvem výstavy.
Kurátorka Veronika Schiebelová si přeje, aby výstava Chrám ohně návštěvníky přiměla si pořádně prohlédnout budovu, kterou navzdory její nezvyklosti mnozí bez větší pozornosti míjí cestou na hřbitov.
