Severočeský Žatec má velkou šanci dostat se příští léto na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Památky historicky spjaté s pěstováním, skladováním a zpracováním chmele zaujaly v létě nejen komisaře organizace OSN pro kulturu, ale přednedávnem i experty Mezinárodní rady památek a sídel ICOMOS v Paříži. Městečko ležící na řece Ohři je totiž svým spojením s jedinou zemědělskou plodinou unikátní.
Pokud by Žatec uspěl, byla by to vzácná chvíle. Poslední český zápis je totiž patnáct let starý. Naposledy se na seznam v roce 2003 protlačila židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa v Třebíči. Od té doby se Češi snaží marně. Třeba i proto, že se komisaři UNESCO v posledních dekádách orientují zejména mimo Evropu, která má v exkluzivním inventáři nejpočetnější zastoupení.
„Máme za sebou panelovou diskuzi před výborem ICOMOS v Paříži. Tam jsme si vyslechli určité požadavky na doplnění, zpřesnění naší nominační dokumentace. Čili je zapracujeme,“ míní starostka města Zdeňka Hamousová. „Jsme přesvědčení, že si Žatec zápis na seznam UNESCO zaslouží, a věříme, že uspějeme.“
Na seznam UNESCO by tak v polovině roku 2018 mohlo přibýt téměř devadesát budov stojících ve zdejší městské památkové rezervaci a v jejím bezprostředním sousedství včetně třeba bývalého pivovaru Dreher u západního vlakového nádraží. „Jedinečné je to, že koncentrace technických památek spojených s chmelem je u nás největší na světě,“ doplňuje Hamousová.
„Téma – Žatec, město chmele – je velmi dobré, na Seznamu světového dědictví zatím nic podobného zastoupeno není. Chmelařství a pivovarnictví je navíc po dlouhá staletí spojeno s Českou republikou, což je také důležitý argument. Nicméně je ještě předčasné předjímat, zda se podaří prolomit sérii neúspěšných pokusů posledních let,“ nechce nominaci Žatce zakřiknout Věra Kučová z Národního památkového ústavu. I ona však v úspěch věří. „Myslím, že bychom tentokrát skutečně mohli být úspěšní, že se to podaří,“ říká.
Češi na špici v počtu památek
Uspět u organizace UNESCO přitom není nic jednoduchého, naopak je to čím dál tím komplikovanější. A hlavně na evropské státy jsou v posledních letech kladeny mimořádně přísné požadavky. Proto trvá klidně i dvacet let, než se nominaci podaří proměnit v zápis.
Při rozhodování přitom hraje roli mnoho faktorů. Krom světové unikátnosti nominované památky a jejího stavu je to třeba i fakt, kolik položek daná země v rejstříku již má. A Česko jich má na svou velikost hodně – dvanáct. Například čtyřikrát větší Polsko má jen o dva zápisy více, srovnatelné Rakousko má devět zapsaných památek a o něco větší Maďarsko sedm. Slováci mají „v UNESCO“ pět zástupců.
Soupis světového kulturního dědictví dnes obsahuje přes tisíc položek z celé planety a Česko je – co do počtu zapsaných památek – na osmnáctém místě ze všech dvou stovek států světa. „Jsme skutečně na špici. Když si vezmete třeba Egypt, kolébku civilizace, tak ten má jen devět zapsaných památek,“ souhlasí Jiří Vajčner, ředitel Odboru památkové péče ministerstva kultury.
UNESCO brzdí příval žádostí
Při nominacích to pak zpravidla platí tak, že každý stát by měl předložit jen jeden projekt ročně. Při převisu pak dostávají přednost ty státy, které ještě památku na seznamu nemají, nebo několik let nic nepředkládaly.
„UNESCO se těmito principy – spolu s řadou dalších – skutečně snaží brzdit příval návrhů zejména od bohatších evropských zemí, které si mohou například dovolit zaplatit odborné kapacity na přípravu dokumentací,“ vysvětluje Kučová. Hodnotitelé proto vybírají spíše ze zemí ležících například v Africe. Každý rok na seznam přibude zhruba dvacet památek. Ovšem i toto číslo bude UNESCO kvůli zachování výjimečnosti snižovat.
Další české šance: doly v Krušnohoří nebo lázně
I proto to budou mít další tuzemské „horké“ nominace složitější. Zkraje příštího roku ministerstvo kultury oficiálně předloží Centru světového dědictví nominaci Krajiny pro chov kočárových koní v Kladrubech nad Labem a pak společně se saskými kolegy i soubor hornických památek Krušnohoří – kde bude za českou stranu bojovat celkem šest lokalit v Karlovarském a Ústeckém kraji. Například čtyři sta let starý cínový důl Mauricius v Hřebečné u Abertam nebo rudá věž smrti ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří, která se stala symbolem utrpení politických vězňů z nedalekých jáchymovských dolů.
Před pár dny podepsali společnou sasko-českou nominaci saský ministr vnitra Markus Ulbig a končící ministr kultury Daniel Herman. Mezivládní výbor světového dědictví projedná nominaci pravděpodobně na svém zasedání v roce 2019.
„Všechna města nadále úzce spolupracují a snažíme se nominaci maximálně podpořit, pevně věříme, že bude úspěšná,“ řekl zastupitel jednoho z nominovaných měst – Krupky Rostislav Kadlec. Jak těžké je komisaře UNESCO zaujmout, dokazuje fakt, že na nominaci Hornické kulturní krajiny Krušnohoří/Erzgebirge pracují Sasové již téměř dvacet let. Češi se přidali později.
Dalším aktuálním projektem je rovněž mezinárodní nominace, tentokrát slavných lázní Evropy, do níž se zapojilo jedenáct měst ze sedmi států. Za Česko, které má projekt na starosti, usilují o zápis na seznam UNESCO Karlovy Vary, Mariánské a Františkovy Lázně.
„Naše lázně jsou hodnoceny velmi vysoko, jsou skutečně tahouny této nominace,“ věří v úspěch žádosti Vajčner. Nominační dokumentace v takzvané „draft version“ byla lázeňskými městy předložena Centru světového dědictví ke kontrole formálních náležitostí v září 2017. Rozhodne se v následujících letech.
Vedle toho mají Češi ještě jednu již značně rozpracovanou příležitost. Tento projekt je však v rukou Slovinců, kteří usilují o zápis několika památek, jež navrhl slavný slovinský architekt Jože Plečnik. A jedna z nich – kostel Nejsvětějšího Srdce Páně – stojí na pražských Vinohradech. Slovince však ještě čeká dost práce, protože zrovna v těchto dnech se žádost zasekla tím, že nebyla hodnotiteli ani doporučena k projednání.
Odpovědnost za odkaz lidstva
„Každý nový zápis je samozřejmě prestižní otázkou a velkou radostí, ale málo se hovoří o tom, že také danému státu i samosprávě na místní úrovni, úřadům i vlastníkům vzniká nemalá odpovědnost novou světovou památku dobře chránit, řídit a udržovat ve jménu celého lidstva,“ upozorňuje Kučová.
Je tedy podle ní otázkou korektního rozhodnutí, kolik závazků vůči světové veřejnosti si který stát vlastně může dovolit a zda vyžadovanou perfektní péči bude zvládat. Nejde totiž o to nabízet cíle světovému turismu, jak je někdy Seznam světového dědictví zjednodušován, ale naopak je potřeba již v době nominace počítat s návalem turistů, zvýšeným zájmem o hotely, parkování a služby.
„Ještě méně si zájemci o nominaci připouštějí běžné dopady – třeba od zvýšeného vzniku odpadků po tlak developerů na atraktivní parcely. Tomu je také potřeba umět čelit, anebo si korektně související rizika uvědomit a nominační projekt předkládat právě tehdy, kdy víme, že to před dohledem světové veřejnosti zvládneme,“ dodává Kučová.
